Naposledy Urfa a přesun do Hataye
... aneb jak jsou na nás všichni domluvení a jak to vypadá u syrských hranic
Odesláno: 27.09.2007, 16:08:29 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Tentokrát jsme se trochu váleli, ale když už jsme vstali, dostali jsme snídani (stejnou jako včera, ale bez marmelády, když jsme nad ní ohrunuli nos s výmluvou, že sladké nesnídáme:-), a pak zabalili aspoň ty největší a nejnepotřebnější věci. Někdy po 9 jsme vyrazili do města, hlavně směnit peníze a taky dokoupit nějaké zásoby na cestu. Kurz pěkně sjel, tak jsme se nakonec prošli zase až skoro na konec velkého bulváru, kde bylo víc směnáren (nebo-li dövizů), a tak jsme vybrali tu s nevýhodnějším kurzem. Nakoupili jsme si hlavně další pytlík čerstvých pistácií (a stejně to nebylo dost:-) a pití, a vrátili jsme se do penzionku, dobalili zbytek věcí a Azízovi odevzdali půlku vyměněných peněz (50 lir za včerejší výlet do Harranu + 30 za dnešní noc - vyděrač jeden!). Ten se celej rozzářil a básnil nám jak ve 12 odjíždějí i se ženou na dovolenou někam do luxusních lázní (nenápadně nám tím naznačoval, ať koukáme do té doby zmizet:-). To se ti to rekreuje za prachy chudáků sedřenejch baťůžkářů!!!

Jen s nejnutnější vřelostí jsme se rozloučili a vyrazili k nádraží. Za ty cca 2km? po rozpálenym chodníku, v pravé poledne, ve městě, kde se denní teplota neustále pohybuje kolem 40°C, jsem vypotila několik litrů drahocenných zásob tekutin a do toho odevšaď děti, ale už celkem vlezlé, se svým otravným "Para, para!" a "Hello, money, money!". Byly odpálkovány, stejně jako několik chabých pokusů taxikářů u otogaru. Už když jsme se blížili k již známé kanceláři Öz Diyarbakir, šel nám vstříc zavalitý, kníratý Turek, vysmátý od ucha k uchu a hned se ptal, jak se nám u Azíze líbilo? No když mi došlo, že to je ten, co mi při příjezdu cpal do ruky mobil s domluveným kamarádem s penzionem, všechno mi docvaklo a neskutečně jsem se naštvala na všechny vyčůraný, chamtivý Turky, domluvený na chudáka turistu, kterej z jejich spárů neunikne snad ani kdyby plynně hovořil turecky!!! A vůbec neberou ohledy, že jsme z Čech, chudý jak kostelní myši (nebo aspoň naše měna by ve zkoušce tvrdosti příliš neobstála) a dřou to z nás stejně jak s Němčourů, Holanďanů a prostě kohokoliv jinýho:-)

Mno každopádně tenhleten chlapík byl zase aktivní v zařizování našeho lístku do Hataye (v Turecku je asi používanější název Antakya, vzhledem k tomu, že Hatay se jmenuje celý kraj kolem zmíněného města). Vyšlo nás to dohromady na 40 lit, tahle společnost patří k těm dražším, ale zase super servis. Knírače jsme pak ještě otravovali tak dlouho, dokud nevyhověl naší reklamaci na místenky a nezařídil nám místa vedle sebe (což nemohl být zas takový problém - autobus rozhodně nebyl plný, jak nám on tvrdil). Asi půl hodiny jsme strávili v malé, ale suprově klimatizované kanceláři a všechen turecký šrumec kolem nás jsme ignorovali, momentálně přehřátí a naštvaní.

Co se ale musí turecké dopravě obecně přiznat, je poměrně slušná přesnost, minimálně při výjezdu:-) Opravdu jsme vyrazili ve 12, pěkným autobusem, několikrát jsme dostali bumbání. Trochu jsme litovali, že jsme si o té cestě dopředu nic nezjistili, protože měla trvat 6 hodin, a tak by bývalo bylo lepší jí jet v noci. To bysme zas ale neviděli tu nádheru kolem...

No abych to vzala postupně, tak kolem nás seděla rozvětvená rodina se zástupci nejméně 4 generací. Jejich hlavní atrakcí byl tak půroční klučina, který měl nádherně vyvalené, úplně tmavě hnědé oči a neztrácející se úsměv. Holka - asi maminka - která seděla před námi, si všimla, že se na něj taky smějeme, a když ho krmila, dostali jsme každý čerstvý fík (po loňské lekci už jsme sebejistě věděli, jak na něj). I ona byla hrozně hezká a usměvavá.
Jak už jsem se zmínila dříve, cesta byla naprosto úchvatná, protože jsme přejížděli nejmíň dvoje pohoří, a pak se dostali těsně k moři (letos poprvé), takže pořád bylo na co koukat. Nejdřív přišly jedny hory, ty jsem ještě proklimbala, potom jsme projeli fantasticky vymodelovaným údolím a hned za ním se majestátně tyčily další vrcholy. Mezi nimi jsme kličkovali, přejížděli vysoké mosty i dlouhé tunely (nejdelší měl, myslím, 2,5km) a bylo to prostě nádherný. Až jsem nechápala, že něco tak vysokýho může vůbec stát kolmo:-) (ony ty hory jako takové nemají zrovna himalájské rozměry, ale jsou šíleně strmé, takže když se jede pod nima, div si člověk nevylomí krk).

Z tohoto druhého pohoří jsme sjeli pro změnu na totální placku, a po pár kilákách si to pádili nějakou dobu těsně podél moře. Vzhledem k tomu, že v této oblasti je to vlastně jeden velký záliv, do kterého ústí řeka ??? , a tak je celá oblast využívána především jako obrovský přístav, byla tu voda kupodivu celkem čistá. Jinak i města, kterými jsme projížděli, jako například Iškender, jsou hlavně průmyslová, žádná turistická letoviska.

My jsme dojeli až na konečnou a prakticky i poslední větší zastávku v Turecku, před syrskými hranicemi. Ty jsou odsud vzdálené asi 50km...škoda, že do Sýrie má ČR víza:-)
Každopádně otogar v Hatayi/Antakyi byl opět jeden z lepších, velká hala a po jejím obvodu spousta společností. Jenom do města to byl kousek cesty. Neměli jsme ale chuť zas někomu platit nekřesťanský (ani nemuslimský) peníze za 2 kiláky jízdy, vyprdli jsme se i na MHD a vyrazili pěšo do centra. Furt na nás někdo troubil a zastavil u nás i motorkář, který se nám snažil vysvětlit, že můžeme jet autobusem, ale nás opustila vstřícná a komunikativní nálada, a tak jsme dělali, že netušíme, o čem mluví a dokud bude mlít turecky, nebudem se namáhat se mu snažit porozumět.
Jinak v tomhle městě hrozně foukalo a nevím, co bylo kde ve vzduchu, ale za chvilku jsme byli celí naprosto ulepení. Bylo to docela nepříjemný a hlavně by mě fakt zajímalo, co to bylo za sajrajt...
Cesta byla celkem opruz, ale zase jsme si libovali, že nás kromě pár troubičů nikdo neotravuje. Byli jsme pevně rozhodnutí si ubytování najít sami a nenechat se ničím zvyklat. Procházeli jsme takovými okrajovými částmi, které byly dost klidné, možná bych řekla až mrtvé, ale určitě to nebyly nějaké zanedbané slumy, kde by se žilo permanentně pod hranicí chudoby, nebo nějaká podobná šílenost. Míjeli jsme pár krámků, nějaké ty autodílny a i jednu celkem velkou světelnou křižovatku. Když jsme prošli i kolem hasičů a hřbitova (hned vedle), najednou na nás volají dva chlapíci v korboautě Beledyesi (což jsou veškeré městské služby - popeláři, hasiči, tihle konkrétně byli asi od těch hasičů, když před nima stáli). To vypadalo opravdu na nezištnou pomoc, a tak jsme neodmítli a nechali se svézt do centra.
To bylo o poznání rušnější než ten příjemně klidný okraj. Měli jsme z průvodce vyhlídnuté dva hotely, Jasmin a Güney, které měly - teoreticky - odpovídat našim finančním představám. Chlapíci nám na rozloučenou ukázali Güney, před kterým jsme skoro stáli, a odjeli. Jasmin nikde v dohledu nebyl, tak jsme šli zkusit ten šedivý panelák. Byl celý oplácaný klimoškama, což vypadalo slibně:-) kolem něj vedla taková úzká, zapadlá ulička, ale vchod do hotelu, recepce a televozní místnost vypadaly tak, jak maj v hotelu vypadat - dost luxusně a dost draze. když viděli batůžkáře, vylezli dva chlápci ven a prej jestli hledáme ubytování. My že jo a hned jsme na ně vypálili "How much?" Ten, který se s námi začal bavit, odpověděl, že 30 lir. My na to logicky, jestli je to za jednoho nebo za oba a on že za každého 30. Nahodili jsme kyselé xichty, že to je moc (což bylo), ale asi to na nás jenom zkoušel, protože vzápětí se chlapík otočil na toho druhého, něco si řekli, a najednou nás ubezpečoval, že to je cena za oba. To už znělo líp:-) Počkala jsem na recepci, zatímco Petík s jedním z chlapíků se jel VÝTAHEM podívat na pokoj. Docela se mu líbil (až na trošku eklidní koupelnu, ale nebylo to tak strašné, abychom do ní následně nevlezli), tak jsme vysolili 6 pětek, nechali na opsání pasy a šli se ubytovat. Pokojíček byl malinký, letiště, police s telkou a malý stoleček pod zrcadlem, ale klimoška ho aspoň profoukla celý:-) Jinak jsem ještě zapomněla, že jsme měli v ceně i snídani:-) Jo a taky se nám při pohledu z okna naskytla úžasná podívaná...podobně jako v Urfě se malé domečky šplhaly do kopců za městem (takové skalnaté kopce tam jsou, neřekla bych tomu hory) a za tmy to vypadalo jako nádherný světelný koberec.

Když jsme omrkli, jaké máme všechny TV programy, šli jsme na lov večeře. Cestou po schodech hotelem jsme v jednom patře potkali modlícího se pána na koberečku - toho jsme v tichosti minuli a komentovali to až o patro níž, odkud to až dolů vypadalo jako jedno velké staveniště, asi rekonstruovali pokoje, nebo co. Každopádně druhý den by i výtah pěkně zaprášenej a neustále v pohybu.
Potkali jsme pár kebabářů a jednu jakože lokantu, ale za kebab tam chtěl 3 liry, za celé kuře 9 a za jídla taky dost, tak jsme se mile usmáli a šli dál. Za rohem jsme si koupili ekmek a vraceli se pro jistotu jinou uličkou:-) Poptali jsme se v jedné kavárně na net a cena 1 lira/hod. nás uspokojila. Půjdem tam ale až zítra.
Přešli jsme pak most přes ... řeku? - no v jiném ročním období asi jo, teď to byla jenom smrdutá stoka ... a vydali se nablejskanou uličkou vzhůru. Maj tu nádherně udělané kruhové objezdy, uprostřed trávníček s nějakou fontánkou nebo soškou a hromadou barevnejch kytek. Jinak v celé dlouhé ulici, kterou jsme šli, byly všude jenom hadrokrámky, sem tam restauračka. Před luxusně vypadající cukrárnou měli ledovou tříšť a my na ní dostali chuť, tak jsme se šli zeptat, co za ní chtěj. Prej 2 liry. Chuť nás rychle přešla. (V Urfě jsme jí kupovali za čtvrt liry, nejdražší byla za půl, ale tu jsme neplatili.)
Na dalším kruháči už nás to přestalo bavit a konečně jsme natrefili na Bim, tak jsme tam s radostí zapadli. Nakonec jsme tam ale vybrali jenom pití a oříšky v těstíčku, které nám dávali "Holanďani" ve vlaku do Malatye a vrátili jsme se na hotel uvařit si brambokaši. Obohatit jsme chtěli lovečákem, ale byl pěkně hnusnej a kašičku nám jenom zkazil:-(
Večer jsme se oba vysprchovali a zbavili se celodenní ulepenosti, já si konečně umyla hlavu a byla jsem z toho celá happy:-)