Pobyt v ulepeném Hatayi
... aneb kudy v Turecku ke křesťanství a jak se v 5 lidech domluvit pomocí 2 slov
Odesláno: 27.09.2007, 16:09:44 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Ulu Camii v Hatayi
Kostel sv. Petra
Jednou z nejvýznamnějších památek města je jeskynní kostel sv. Petra, nebo-li Sen Piyer Kilisesi, kde údajně sídlil a kázal sv. Petr a město se tak stalo jakousi kolébkou křesťanství jakožto organizovaného náboženství. Petr společně s Pavlem a Barnabášem zde založili první křesťanskou komunitu a obyvatelstvo této víry je zde dodnes početné.

Ráno jsme se nikam nehnali, ale mezi 7 a 10 se podávala snídaně a my chtěli mít ještě před ní zabaleno. Myslela jsem, že bychom tam šli tak na 8, ale nakonec se to asi o hodinku posunulo, protože se nám nechtělo vstávat:-) Přesunuli jsme se (už radši výtahem) do prvního patra, kde člověk vystoupil rovnou mezi stoly. Usměvavá paní nám nanosila talíře a čajíček. Snídaně byla typishe turkishe, čili hromada ekmeku, slaný ovčí sýr (mimochodem výborný, i Petíkovi chutnal), rajčata, okurky, olivy, máslíčka a medík/marmeládičku. Jo a obrovskej kus melouna:-) To jsme si za svých 30 lir docela pošmákli.

Zabalili jsme pak to nejdůležitější a na dopoledne (check-out byl domluven na 12-13hod) vyrazili na výlet ke 3 km vzdálenému kostelu sv. Petra. Je to údajně nejstarší křesťanský kostel a místo, kde sv. Petr opravdu kázal. Cestou po hlavní třídě jsme našli další supáč a směnárnu a pobočku cestovky Has (je to jedna z největších společností, podobně jako třeba Metro, a sídlo má právě v tomhle zastrčeném městě). Starší chlapík na kole, prý učitel angličtiny (no, podle jeho mluvy jsem o tom zapochybovala), nám potvrdil naší domněnku, kudy jít, i když jsme se ho na to neptali:-) Šli jsme pořád dál a dál po jedné z hlavních výpadovek z města a míjeli většinou autodílny a masny. Před jednou takovou masnou visela na sloupu CELÁ KRAVÍ HLAVA a o kus dál na zemi ležela STAŽENÁ KŮŽE Z CELÝ KRÁVY!!! No šílený, to jsem hodně přidala do kroku.
Po čase jsme došli k odbočce už přímo na kostel a chvilku po ní stoupali. Už to nebylo daleko. Podle průvodce je původní kostel jakoby v ústí jeskyně. Celé je to ale obehnané hradbami, takže na ten kostel neni ani vidět. U vstupu jsme se dozvěděli, že tady chtějí za osobu 5 lir! Studenti samozřejmě mají smůlu, přestože na ISICu je i logo Unesca, na což by teoreticky sleva být měla. Jó ale v Turecku jim "international" nic moc neříká. Ještě stále u nás přetrvávala trošku lakomá nálada, za posledních několik dní máme pocit, že nás Turci permanentně okrádaj, a tak se nám nechce podporovat tohle turistický vydírání a dovnitř nejdem. Chvíli sedíme na zídce před vstupem, trucujeme a snažíme se vyfotit aspoň co jde. Taky je odtud moc pěkný výhled na město.

No vrátili jsme se zase do centra a trochu to tam prolezli, ve snaze najít něco k snědku. Na pěkném tržišti, plném hlavně hadrů (ale pěkných!), jsme našli kebabáře za 1,75 lir i s hranolkama, tak já jsem do toho šla. Do placky to tady balili zas úplně jinak a vršek ještě opatlal v pálivym kečupu (nebo spíš protlaku). Ale bylo to dobrý. Já jsem hlavně měla děsnej hlad, tak jsem to slupla jak malinu. Petíkovi zas nebylo moc dobře, takže si ode mě jenom párkrát kousnul.

Pak už jsme se vrátili do hotelu, dobalili jsme zbytek věcí, odevzdali klíč a šli na nejbližší internet, který jsme si vyhlídli už včera. Na pohled to tam vypadalo celkem slušně, ale když jsme chvíli seděli mezi cca 20 počítači, začalo z nás lejt jak z volů. Všimla jsem si tam klimošky, dokonce se tvářila i zapnutě, tak povídám klukovi, co tam jakože obsluhoval, jestli by nešla zesílit? On mi asi i rozuměl, ale neuměl anglicky odpovědět, tak si vzal na pomoc jednoho pařiče a ten mi anglicky vysvětlil, že klimoška jede naplno. No tak my jsme nechali dojet půlhodinu, zvedli se od rozdělané práce a šli pryč, protože i venku, kde vrcholila denní teplota, bylo příjemnějc.

Už teda s batožinou jsme se vypravili směr nádraží s tím, že když někde uvidíme nějakou rozumnou kavárnu, tak tam ještě zapadnem. Šli jsme zase kolem té luxusní cukrárny s tříští, což mi vnuklo škodolibou myšlenku. Jdu za klukem a nedočkavá zvědavostí se ptám "How much?" Ten chvíli anglicky nepobírá, pak mu to docvakne a prej " Tri lira." Ani mě to nepřekvapuje, ale dostáváme s Petíkem záchvat smíchu. Kluk nechápe a čučí jak bluma, tak mu ještě na rozloučenou povídám "Good joke!" a že včera to bylo za 2, jenomže to jsme neměli bágly. Škoda že mi nerozumí:-)

Na křižovatce s Bimem nás dva malí kluci zavedli k další kavárně, byli takoví roztomile vykulení, ale slušní, lízali si svojí zmrzlinu a nic nechtěli. Zapadli jsme do malé kavárničky, kde bylo o něco příjemněji, strávili tam další 1,5 hodiny a dodělali fotky i články, co jsme měli rozpracované. Stálo to tam taky 1 liru/hod.

Při odchodu jsme se zeptali ještě na autobus na otogar, protože tu dálku (a ještě do kopce) se nám už šlapat nechtělo. Ve vedlejším krámku Šoku (který se osvědčil, a tak jsme ho později vyhledávali stejně jako Bim) jsme si koupili pití - Schweppes Bitter lemon a malou lahvičku Yedigünu s nějakou vínovou příchutí, bylo to tmavě fialové a dobré, jenom na náš vkus dost sladké. Podle pokynů jsme ťapkali do kopce po ulici, koupili si ještě ekmek a usadili se na zastávce autobusu. Prej že tam jede 12, 20 a 21. Dvě pani nám ale poradily, že máme jít na opačnou stranu a jet 17 a chlapi na té opačné zastávce nám to potvrdili. To bylo všechno v pohodě, jenom kdyby se kolem nás furt nemotal malej harant, kterej ošahával Petíkovi pouzdro s foťákem a mě důvěrně špital do ouška něco ve smyslu Madam fiky fiky. No my si z něj dělali šílenou srandu, načatí ještě od cukráře, ale zároveň jsme si dávali bacha na kapsy. Chlapi z nějakého blízkého obchůdku se s námi dali jemně do řeči, nutili nás si sednou na připraveneé židle na zastávce a přinesli nám flašku s vodou a hrneček. Jeden z nich se pak vyřítil, že nám zaplatí autobus, když přijel, ale Petík byl rychlejší. V autobuse nás oba pustili sednout, ptali se odkud jsme a pořád se na nás smáli, ale mile, ne úlisně. No prostě tím závěrem si Hatay trochu vylepšila obraz v našich očích:-)

Na otogaru bylo v hale šílený vedro, žádná klimoška, tak jsme se usadili venku na bágly a nechali na sebe foukat další a další lepivý vrstvy ČEHOSI. Dojedli jsme zbytky ekmeku a hladověli, já jsem se snažila dohnat nedohnatelné manko v deníku. Po nějaké době se na autobusové parkoviště přihnali 3 haranti na kolech, cca od 10 do 14 let. Chvíli kolem nás machrovali (potom ještě jednou a byli teda fakt dobrý), a pak se usadili před náma na zemi a chtěli si povídat. Anglicky ale uměli jenom Yes a No a my jsme se začátku nechtěli mluvit ani anglicky, jenom česky na ně. Oni na nás zase jenom turecky:-) Pak jsme povolili a konverzace probíhala stylem, že my řekli něco česky, kluci na to horlivě "Yes, yes!", případně "No, no!" a všichni jsme se řezali, jak si ale vůbec nerozumíme. Opačně to probíhalo stejně. No nicméně během několikahodinové konverzace jsme se dozvěděli, že v Antakyi choděj do školy a asi bydlej na nějakém intru, protože rodiče měli rozstrkané po celém Turecku. Taky se pořád ošívali a ujížděli pryč, když zahlídli policajta. Říkali jsme si, co to asi je za sígry, ale potom z nich vypadlo, že se akorát nesmí s kolama na nádraží:-)
Postupně jsme se vykecali a kluci odjeli tak akorát, když už nás přestávali bavit, my se pak naložili do autobusu a vydali se na 6-hodinovou jízdu do Adany...


Přílohy:

K tomuto článku nebyla přiložena žádná příloha


Tento článek byl celkem zobrazen: 2868x.
Počet komentářů: 0   vypsat vše | napsat nový
K prohlížení těchto stránek je doporučeno použít inteligentní prohlížeče, tedy Firefox, Mozzilu, či Operu
© 2007 glumik | optimalizováno pro rozlišení 800x600 a vyšší | stránky respektují standard css2 | Naposledy aktualizováno: 23.08.07 00:18:16