Rekreační pobyt v Kizkalesi
... aneb jak jsme šli na výlet do jeskyní, a pluli lodí na vodní hrad
Odesláno: 10.10.2007, 15:55:59 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Pohled na mořský hrad z jeho suchozemského protějšku
Neztratit se v jeskyních
Jeskyně nedaleko Kizkalesi, po česku Nebeské a Pekelné, určitě stojí za návštěvu. Jen pro doplnění uvedu turecké názvy, i když se zde moc nepoužívají.

CENNET VE CEHENNEM = jeskyně Nebe a Pekla - tohle je napsané na ukazateli u silnice

CENNET DERESI = Nebeská jeskyně (propast)

CEHENNEM DERESI = Pekelná jeskyně (propast)

DILEK MAGARASI = Jeskyně přání

TYFONOVA JESKYNĚ = jeskyně na dně Nebeské propasti, považována za jeden z možných vchodů do posmrtné Hádovy říše

Pověst praví, že poté, co Zeus porazil v boji nestvůru Tyfona (což je prý něco jako drak), otce bájného Kerbera, uvěznil ji v Pekelné jeskyni. Zde prý netvor setrval do té doby, než byl definitivně vyhnán do zemských hlubin pod Etnou.

Na dnešek jsme se podle průvodce naplánovali výlet do nedalekých Jeskyní nebe a pekla. V plánu bylo vstát dřív, abychom se tam zas neplazili v největším vedru, ale jako obvykle se to nezdařilo. Posnídali jsme nový objev - super biskupský chlebíček z Bimu (pro oba se to skoro vyplatilo víc než bábovičky) a vyrazili na dolmuš. Tou jsme popojeli do vedlejší "vesnice" Narlikuyu a trochu se tak přiblížit, protože pěšky se tam v podstatě jinak než po 4-proudové pobřežní dálnici dostat nedá. Těch 5 km nás vyšlo každého na liru, tak jsme si řekli, že zpátky si uděláme procházku. Asi je to tady paušálně minimální poplatek...
V Narlikuyu nás vyhodila dolmuše na křižovatce u nááááááádherné, úplně tyrkysové laguny, kde ale kotvila výletní loď a kolem stály jenom restauračky, takže o nějaké romantické, osamělé koupačce se nedalo ani uvažovat. Raději jsme vyrazili po odbočce od pobřežní magistrály do kopců, čekaly nás 3 km nepřetržitého stoupání. Podél silnice byly jenom samé restaurace, občas s možností ubytování, ale všude touhle dobou totální mrtvo (a to nebylo tak málo, myslím, kolem 9 hodin), jen sem tam někdo vstával a pomalu připravoval svůj podnik na příval hostů a směrem k nám zahulákal pár oznámení, co jeho kuchyně nabízí. My si toho nevšímali a vytrvale stoupali.
Pomalu začínalo připalovat, z nás lilo, ale kochali jsme se překrásnou, i když dost vysušenou krajinou. Také byl v podstatě po celou dobu výstupu krásný výhled na mořský hrad, no prostě paráda:-)

Ani jsme se nenadáli a stáli jsme na parkovišti u jeskyní, mnohem dřív, než bych odhadovala, že jsme ušli 3 km. Ještě pořád tu nebylo pomalu ani živáčka. První jeskyně na ráně je Nebeská, je to ale vlastně spíš velká propast, která (stejně jako sousední Pekelná jeskyně) vznikla zřícením podzemní chodby. Už sama propast byla opravdu impozantní, a to byl jenom začátek. Vydali jsme se po schodech dolů, na jejich začátku se vybírá vstupné 2 liry, ale my jsme začali šermovat ISICama a k našemu velkému údivu jsme šli zadarmo:-) Jak jsme se dostávali níž a níž, maličko se ochlazoval vzduch. Na dně propasti, zeshora téměř neviditelná, je už opravduvá jeskyně - Tyfonova. V jejím ústí stojí zbytky původně starověkého chrámu, později zasvěceného Panně Marii. Trochu mi to připomnělo jeskynní klášter Peštera v rumunských horách Bučegi, který jsme navštívili před dvěma roky těsně předtím, než nám do stanu vlezl medvěd:-) Tato turecká jeskyně se pořád svažuje a v nejzadnějším a nejnižším bodě má být údajně pramen. My jsme viděli akorát hadici vedoucí odkudsi z útrob jeskyně nahoru k restauraci nad propastí, takže s pramenem asi tak... Jinak schody už přímo v jeskyni jsou šíleně kluzké, a tak je skoro všude po jeskyni naplácaná vrstva bláta, která tak neklouže. Jeskyně nemá moc krápníkové výzdoby a to málo co má, je moc vysoko než aby se to dalo nějak rozumně vyfotit. A tak nejestetičtějším zážitkem je poslech zpívajícího Turka. Pán si stoupl úplně dolů do jeskyně a spustil asi normální tureckou písničku, ale nám to znělo jak muezzin z minaretu a zvuk nás obklopil ze všech stran, jak se odrážel.


Z jeskyně nás čekal dost nepříjemný výstup zpátky na "povrch", po těch šílenejch 4 stovkách schodů, navíc teď teplota stoupala nejenom s nadmořskou výškou, ale také s dobou...blížilo se k polednímu. Když jsme konečně zase popadli dech, popošli jsme pár metrů k Pekelné jeskyni (opět zadarmo, ale moc nechápu, za co tam chtěj platit - taky 2 liry), což je stejná díra do země jako její sousedka, ale má mnohem strmější okraje, takže se do ní vůbec nechodí a prohlídnout si jí je možné jen z jakéhosi balkonku - vyhlídky na konci cestičky. Je hezká.....:-)

Ačkoli jsme původně nechtěli, vydali jsme se od propastí po silnici ještě kus dál, kde měla být po asi 300m ještě Jeskyně přání. No ještě že jsme se na to nevaprdli, protože to byla jednoznačně hlavní atrakce celého kraje. Kolem už to bylo trochu komerčnější - spousta restaurací a obchůdků se suvenýry, na parkovišti vystavení dva velbloudi. My jsme ignorovali neodbytné restaurační nahaněče a mířili si to přímo ke vchodu do jeskyně. Tady už se vybíralo 5 lir, ale my jsme zase jenom zamávali ISICama a šli zadarmo:-)
Jeskyně přání to bylo něco neuvěřitelného!!! Takové výzdoby najednou a neponičené už jsem dlouho neviděla. Do podzemí se sešlo po kovových, točitých schodech a rázem se příjemně ochladilo. Jeskyni přání tvořil jeden obrovský prostor, který byl ale stalaktity, stalagmity i stalagnáty:-) rozdělen jakoby na dvě podélné části, a k tomu ještě jedna malá, boční jeskyně. Všude se dá celkem volně pohybovat, když člověk zrovna nechytne dav tureckých turistů ... to je totiž horor. Asi proto, že mají v zemi hodně památek, se je naučili prohlížet rychle, aby jich stíhali co nejvíc. Turci totiž vždycky do jeskyně naběhli, během 10 minut prosvištěli skrz a ven a už uháněli pryč. Mezi krápníky vedla vybetonovaná cestička, ale nebyl problém z ní sejít přímo mezi vápencové krasavce a vyfotit se s nimi. A nikde nebylo nic ulámané nebo poškrábané. My se jeskyněmi prodírali pěkně dlouho a snažili se celou tu krásu nacpat do foťáku a na film.

Když jsme se konečně dostali na světlo světa, pražilo do nás polední slunce a my se pozvolna vydali na cestu zpět. Z kopečka se šlo mnohem líp než sem a ještě jsme se kochali výhledem na mořský hrad. Po cestě jsme míjeli babku sedící pod stromem, který byl ověšený jak o vánocích, ale trochu zvláštními ozdobami - petlahvemi s vodou a kaktusovými "listy" (opuncie) i s červenými plody. Za jeden plod chtěla babka půl liry, tak jsme to zkusili - koneckonců všechno kaktusové je výborné a my byli zvědaví, co se s tím čerstvým plodem vůbec dělá. Babča vyndala jeden z přenosného chladicího boxu, okrájela tomu šlupku jako u staré brambory a plod nám rozpůlila. Mělo to nádhernou barvu, dužinu asi jako trochu rozměklý meloun, spoustu zrníček a takovou mdlou chuť:-) Nebylo to špatný, ale spíš možná do nějakého ovocného salátu nebo tak něco. No aspoň jsme zase zkusili něco nového:-)
Když už jsme potom šlapali podél "dálnice", našla jsem tam rostlinku bavlníku, kterou jsem viděla poprvé v životě:-) Jinak se celou dobu jde podél naprosto úžasného skalnatého pobřeží s tyrkysově modrým mořem ... no prostě jak někde v Chorvatsku!
Nikdo nás ale nechtěl vzít. Když jsme se ostentativně přesunuli (trvale) na pravou stranu, stačilo pár okamžiků (a to jsme ani nestopovali) a už jsme se vezli v dodávce. Chlapík jel sice úplně jinudy, podél moře, ale vyhodil nás nekolik desítek metrů od Migrosu, což bylo naprosto ideální. Dokonce za to ani nic nechtěl:-)

V hypáči jsme nakoupili na bohatou večeři - brambory, zeleninu, víno (hrozno), máslo a zeleného melouna, zase úplně jiného než kdykoliv předtím. Všechno jsme si to odnesli do hotýlku a narvali ledničku, ale k obědu si uvařili jenom polívku z pytlíku (ta byla ale taky dobrá;-).

Když nám přestala šplouchat v břiše, vyrazili jsme si užívat dovolené na pláž. Nebylo tu moc lidí, a tak jsme se pokusili zabrat lehátka. Když jsme byli do půli těla svlečení, přišel tak 15-letý kluk, nic neřek, stál a koukal. Bylo naprosto jasné, o co mu jde, vybíral poplatky za lehátka, ale my se rozhodli ho trochu poškádlit a dělat blbý. Asi po 3 minutách vzájemné konverzace (což ale jemu muselo připadat jako věčnost) jsme se konečně podívali na něj a on začal něco turecky blekotat. Dělali jsme že mu nerozumíme (a to byla v podstatě pravda:-), a tak to po chvíli vzdal a někam odběhl. Určitě to tím nekončilo.....za 5 minut byl zpátky a v ruce držel 10-lirovku. Vyrazilo nám to dech, jestli tady chtěj 5 lir za lehátko, to si snad dělaj srandu??!! Možná ale jenom kluk prostě nevěděl jak říct, že chce peníze, natož kolik, tak použil jako pomůcku první bankovku co někde sebral. My se každopádně zvedli, tvářili se, že nám to ale vůůůůbec nevadí, a sedli si o pár metrů dál do písku. Stejně jsme byli hlavně v moři a zkoušeli plavecké brýle:-)

Vycachtaní jsme se pak jenom bleskově v hotelu převlíkli, sbalili fototechniku a vypravili se na mořský výlet. Došli jsme do "přístaviště", kde kotvily dvě výletní lodě, obojí polorozpadlé bárky. Kdokoliv nás ale odchytil, tak říkal cenu (původních a asi i správných) 7,5 lir. Nás ale včera večer navnadili těmi 5, tak se nám nechtělo platit víc, nehledě na to, že jsme si pořád ještě mysleli, že se pak bude platit navíc i vstup na hrad. Nakonec jsme usoudili, že ten hrad je koneckonců stejně hezčí zdálky a dá se i vyfotit, a vydali se zpět, že si uděláme aspoň nějakou dobrou večeři. Pokusil se nás odchytit další klučina, tak jsme na něj zas vybalili těch našich 5 lir a on že teda jo. No byla jsem zvědavá, jak to vysvětlí tomu dědkovi na molu, co vybírá peníze a nám nekompromisně oznámil, že za 2 lidi chce 15 lir. Turci ale nezklamali, slovo dalo slovo, my vysolili 10 lir a už seděli na lodi. Na stejném místě, se žaludky doslova na vodě, jsme pak strávili následující hodinu, kdy se nedělo ale vůbec nic, jenom se asi námořníkům nechtělo jet jenom se dvěma lidma, kteří ani pořádně nezaplatili:-) Po šesté večerní, když se sluníčko pomalu začalo sklánět k obzoru, přitáhli nahaněči do loďky ještě tříčlenou rodinku s malou holčičkou a mohli jsme vyrazit.
Poodjeli jsme pár metrů od břehu a zastavili se, nastal nějaký problém. Šachovali kolem toho 3 námořníci, bylo to přeseknuté lano u pojistné kotvy. Musela se ale vytáhnout, vymotat, loď odjet a zase přijet, no šílený - myslela jsem, že nás vyhoděj zpátky na břeh, že se dneska už nikam nejede. Naštěstí jsme po asi 1,5 hodině čekání konečně vypluli a na ostrově pak byli za čtvrt hoďky cesty.
Vystoupili jsme na skalnatém břehu a do lodi se nahrnula banda lidí, co si prohléželi hrad do teď. To nás docela překvapilo, mysleli jsme, že prostě vystoupíme, oběhnem hrad a pojedem zpátky, místo toho loď odjela a my na ostrově jen s několika dalšími návštěvníky osaměli. Byla to ale nádhera, bělostné zdivo osvícené zapadajícím sluncem, sem tam se po hradbě prochází kontrastně tmavý stín a ze všech stran šplouchá moře. Jedinými dalšími živými bytostmi na ostrůvku byly superrychlé ještěrky.
na celém hradu probíhají rekonstrukce, nejvíc to bylo vidět asi uprostřed, na jakémsi plácku, kde se válelo několik roztažených plachet - pracovišť archeologů a jim podobných. My jsme vylezli na zdi kde to jen šlo, a pak se prošli skoro kolem celého hradu po černých útesech s vykrystalizovanou solí na okrajích tůněk. Po zdolání širokého, pomocného prkna, kde na člověka během přílivu pěkně cákalo, jsme se dostali na hezkou malou plážičku, která zároveň slouží jako neoficielní přístaviště šlapadel a náhodných dálkových plavců.
Čím více se stmívalo, tím hezčeji se rozsvěcel břeh posetý hotely a restauračkami, ale pořád ještě v celkem přiměřeném množství.

Akorát když jsme se po temných skalkách zase vrátili ke vchodu do hradu, tak přistála loď - kupodivu s hromadou dalších návštěvníků, včetně jedné - asi 100-leté - babičky. Řekla bych, že to byla ta večerní várka, co už jezdí za 5 lir standartně, ale zase co tam, když už i slunce zapadlo. No a my, místo abysme nasedli a odjeli, jsme samozřejmě čekali na ně, až si také prohlídnou hrad, protože další loď už sem dneska nepojede. To jsme ten výlet fakt vychytali:-) Ale co, osvícený hrad vypadal také překrásně a Turci se s prohlídkami památek moc nemažou, jak už jsem psala výše, takže cca za 20 minut už jsme v přeplněné lodi uháněli ke břehu (potom, co s námi pan kapitán objel celý hrad a trochu víc nás pohoupal na vlnách).

Cestou do hotelu jsme se zastavili v Bimu, že si koupíme něco k těm bramborám. Našli jsme ve slevě vaničku syrových köfte, vypadalo to trochu jako grilovací klobásky z mletého masa. Vymysleli jsme, že je zkusíme osmahnout na másle a papričkách, ale nedopadlo to moc slavně. První problém byl v tom, že maso bylo po rozbalení cítit trochu kysele. Nevím, možná to tak bylo v pořádku, ale my už jsme si jednou vsugerovali, že s ním něco je. Když jsem se to pokoušela v ešusu smažit, tak to bylo hrozně dlouho syrové, a pak najednou skok a bylo to spálené. Na dně mi zůstala hnědá připálená vrstva másla a papriček. Po tomto kulinářském neúspěchu jsem si já dala jenom brambory se zeleninou a Petík si umíchal NĚCO z konzervy fazolí a pálivých papriček, co koupil. Byl celkem spokojenej, ale jako fazole ze "zaškrtávačky" to nebylo:-)

Po večeři jsme si šli ještě sednout na 1,5 hodiny na internet (kupodivu i tady byl za 1 liru), a potom už honem do hajan, zítra nás čeká brzké vstávání.


Přílohy:

K tomuto článku nebyla přiložena žádná příloha


Tento článek byl celkem zobrazen: 9223x.
Počet komentářů: 348   vypsat vše | napsat nový
K prohlížení těchto stránek je doporučeno použít inteligentní prohlížeče, tedy Firefox, Mozzilu, či Operu
© 2007 glumik | optimalizováno pro rozlišení 800x600 a vyšší | stránky respektují standard css2 | Naposledy aktualizováno: 23.08.07 00:18:16