Přesun do Alanye a luxusní ubytování
... aneb jak jsme se cestou podél nádherného pobřeží málem pozvraceli a jak se hledá hotel v srdci Riviéry
Odesláno: 18.10.2007, 11:31:34 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Původní plán brzkého vstávání a odjezdu se nám opět trochu vymkl z rukou, ale nevadí ... když už jsme se rozhoupali, šlo všechno fofrem. Zabalili jsme, posnídali zmrzlou půlku červeného a půlku žlutého melouna, rozloučili se s věčně milou a usměvavou slečnou, která měla se svým bratrem hotel na starost, a během dvou minut už seděli v dolmuši do Silifke. Jízda nás každého vyšla na 3 liry a byla bezvadná, celou dobu podél tyrkysově modrých zátok se skalnatým pobřežím.
Městečkem Silifke jsme podnikli takovou menší okružní cestu a neustále nadskakovali na rozbité silnici. Dodávka nás vyklopila na otogaru, který byl tak akorát přiměřený velikosti města. Jen co jsme vytáhli batohy z dolmuše, už nás odchytávači táhli do jejich kanceláře. Sídlila tam společnost Akdeniz a ještě asi tři další, ale od téhle jsme kupovali lístky. Vyšly nás oba na neuvěřitelných 50 lir, čímž se tato cesta zařadila na tuším druhý nejdražší přejezd v letošním Turecku. Museli jsme si na autobus asi třičtvrtě hodiny počkat, a tak jsme si krátili dlouhou chvíli odposloucháváním krkolomné kombinace "Alanya, Antalya!", kterou odchytávači dokázali zahulákat na tři slabiky. Potom jsme si to taky zkoušeli, ale usoudili jsme, že tímhle povoláním bychom se asi ani jeden neuživili:-)

Autobus si to přihasil na poslední chvíli a řidič s odjezdem nijak nepospíchal ... zřejmě proto, že věděl, co ho čeká. My ne, a tak jsme obdivovali zvenku docela nablýskaný busík a hrnuli se dovnitř. Na našem místě seděla nějaká starší paní, tak jsme na ní udělali bububu, ale když se ukázalo, že si špatně přečetla číslo na jízdence a má sedět jenom o jedno sedadlo dál, tak jsme jí tam nechali a sami se šoupli za ní. Bylo na ní vidět, že je nám docela vděčná. Jak se nám ten autobus zvenku líbil, tak vnitřek už byl o poznání horší - tvrdé sedačky a neovladatelná, skoro nefoukací klimatizace - a nám začalo docházet, že následující 8-hodinová jízda TÍMHLE nebude sranda. Už takhle jsme si vyčítali, že jsme si o téhle cestě něco nezjistili a nejeli ji v noci, přeci jen 8 hodin je na to ideální, a ještě navíc nás čekala muka nejstrašnější. Silnice podél pobřeží se může zdát jako super věc, ale nemusí tomu tak být. Tahleta pobřežní "magistrála", která se táhne několik desítek (možná i stovek!) km podél rozeklaných útesů, je totiž nepřetržitá řada serpentýn, kopců a sjezdů, takž tam nic nemůže jet příliš plynule. Obzvlášť autobus ne. Ačkoli výhledy na moře, útesy i okolní hory, kopce a lesy je naprosto úchvatný, začalo se mi dělat špatně asi po hodině jízdy. Po dvou už jsem byla zelená a přemýšlela, jestli mi pan řidič v případě potřeby zastaví, nebo mám schánět blicí pytlík, a po dvou a půl jsem se rozhodla, že i sebevětší krásy musím zaspat, nebo se opravdu stane neštěstí. Chvilkama se mi to celkem dařilo, vlastně ani moc nechápu, jak to v tom těle funguje, že když jsem vzhůru, tak se mi dělá špatně, a když spím, tak ne, ale každopádně obrana to byla účinná. Když jsem se ale občas probrala, bylo mi to děsně líto, protože to, co autobus míjí na téhle cestě, už asi jinde neuvidím. Kromě nádherně zelených, zarostlých kopečků a tyrkysově modrého moře s bílými krajkami pěny na vlnách, stála za povšimnutí i jednotlivá údolíčka sahající až k plážím, která byla využita většinou zemědělsky - buď tam byly nějaké skleníky, nebo BANÁNOVÉ PLANTÁŽE kam jen oko dohlédlo. Z dálky to vypadalo jako tmavě zelený koberec, z blízka jako džungle:-) Prostě úžasný. Měli jsme jednu zastávku na "odpočívadle", kde byla benzínka a vedle ní restauračka se zahrádkou a ještě před ní kožená masážní křesla (vypnutá), takže ti rychlejší a drzejší si posedali tam:) Mně bylo tou dobou strašně špatně a přemýšlela jestli půjdu zvracet teď nebo až za chvíli, Petík měl naopak hlad a na benzínce koupil čokoládové trubičky:) Odpočívali jsme tam asi půl hodiny a pak se jelo dál, zase těmi šílenejmi serpentýnami, krásnými lesy a kolem azurového pobřeží. Jako na spásu jsem čekala na město Gazipaša, odkud vypadala silnice na mapě o něco rovnější a skutečně to tak bylo. Od mladé maminy na vedlejší sedačce jsme dostali tyčinky, skoro stejně dobré jako ty české. Silnice se trochu oddálila od moře a vedla rovnější a placatější krajinou - a mně se NEUVĚŘITELNĚ ulevilo:-)
Asi hodinu cesty od Alanye, tedy skoro na konci, se rozhoupal steward k nevídanému výkonu a roznesla nám teplé i studené pití a dokonce i bábovičku jsme dostali. Usoudila jsem, že to je proto, že v serpentýnách by se mu to blbě rozdávalo, na druhou stranu už jsme zažili podobné cesty a občerstvení se klidně roznášelo (anebo taky ne, ale to pak nebylo vůbec - ani na začátku, ani na konci cesty:-), tak nevím.

Alanyi jsme profrčeli skrz naskrz celou a jenom jsme tipovali, v kterých asi místech je oblast levných hotelů, kterou jsme si vyhlídli v průvodci. Hrad na vysokém ostrohu je docela dobrým orientačním bodem. Autobus nás vyklopil na ... otogaru? No vypadalo to spíš jako trochu větší, opuštěné parkoviště, jenom v jednom rohu postávalo pár taxikářů, ale ani ti se o nás zvlášť neprali. Zůstali jsme stát uprostřed nádraží, bez jakéhokoli zájmu okolí a po pravdě řečeno i bez většího nápadu, kde asi jsme. A tak jsme se vydali směrem k hradu, tedy pravděpodobně do centra, a zároveň se snažili narazit na Atatürk Bulvar, hlavní ulici, která vede skrz celé město.

Většina Alanye jsou prostě jenom hotely nejrůznějších tříd, spíš ale ty dražší:-) Mezi nimi rozmanité restaurace, veškerý turistický ruch je tu ale orientován na Severoevropany, asi jich sem jezdí nejvíc. Každá druhá restaurace je norská, finská nebo švédská a u všech hotelů visí minimálně tyto vlajky, plus občas nějaká další. U jednoho takového podniku nás odchytil majitel a nejdřív nás zval na jídlo. Vysvětlili jsme mu, že na to nemáme (což nebylo tak daleko od pravdy) a na jeho další dotaz potvrdili, že hledáme "cheap hotel". Pro jistotu jsem do něj hustila, že maximálně 30 lir. Odvedl nás přes ulici do jednoho hotýlku, mezi ostatními se příliš nevyjímal a byl spíš nenápadný, ale jinak několikapatrový barák. Na recepci se nás ujal docela mladý Turčík se slušnou angličtinou a snažil se nás zlanařit na apartmá za 35 lir za noc (za pokoj, ne osobu). Normální cena je prý 70, což měl i napsané na tabulce za sebou, ale bůhví, jak to doopravdy je. Petík se šel nahoru (2.patro) podívat a vrátil se v podstatě nadšen, protože to bylo opravdu apartmá se vším všudy. Zkoušeli jsme to ještě ukecat na těch 30, ale nedal se, potvora. Vysolili jsme peníze a nechali si po x-tý opsat pasy, a potom už byl pokojíček, nebo spíš byteček jenom náš. Bylo to fakt neuvěřitelný - velkej obývák s KK plně vybaveným - něco nádobí, dřez, elektrická plotýnka, lednice, nad ní televize a vedle jídelního stolu pro 4 velké dveře na balkon. Výhled sice nic moc, ale zároveň nebylo moc vidět na nás a stolek se židličkou se tam vešly. Naproti KK byl ještě velký gauč. Z této místnosti se prošlo chodbou, kolem koupelny se záchodem a prima sprcháčem (vše nádherně čisté) do ložnice, kde stála skříň, dvě postele a mezi nimi noční stolek. Vedle vchodu na další samostatný balkon byla klimoška, ale taková slabší. Měli tu chytrý (pro ně) patent na elektriku - po příchodu do pokoje se do takové jakoby zásuvky vedle dveří strčil panelek na klíčích, čímž se elektrika aktivovala. Dokud tam byl, fungovala. Když jsme odcházeli, zůstávalo světlo chvilku svítit, tak akorát aby člověk stihl vyjít a zamknout. Problém pro nás byl, že se tím pádem vypínala i klimoška, a tak jsme si tady nemohli udělat iglú mikroklima. Původně jsme se báli, že se vypíná i lednička, ale pak jsme zjistili, že ta je napojená nějak jinak, takže zůstává zapnutá a chladí i během naší nepřítomnosti. A to se hodilo.

Když jsme se trochu zabydleli a vyzkoušeli všechno vybavení "bytečku", vyrazili jsme se podívat i po okolních ulicích a ulovit přitom něco k večeři. Všude byly samé restaurace a nepřeberné množství obchodostánků s hadrama, ale povedlo se nám najít Bim (pamatovali jsme si, že jsme kolem něj šli z otogaru, akorát byl už docela daleko od hotelu) a potom i podobný levný krámek Šok. V kombinaci těchhle dvou obchůdků jsme sehnali všechno potřebné na večeři a snídani. Především jsme se rozhodli vyzkoušet ty jejich těstoviny nebo co to je, takové malé šátečky, uvnitř kterých je asi nějaké maso, ale jsou to tak malé kousky, že jsme nakonec nebyli schopni to specifikovat:-) Pokoušela jsem se je uvařit aniž bych rozuměla návodu, takže jsem pak měla problém poznat, jestli jsou nedovařené, nebo už rozvařené, měli takovou zvláštní konzistenci:-) Nedopadlo to nejhůř, přeci jenom s hodně kečupem a sýrem se dá všecko:), ale kupovat už to nebudem.

Po večeři, už za tmy, jsme se šli ještě podívat na pláž, hlavně na nádherně osvětlený hrad na vysokém ostrohu. Taky nás ale překvapily obrovské vlny, valící se z černé tmy, jedna nás málem podmetla:-) Já jsem jenom doufala, že zítra se moře trochu uklidní, protože z toho vlnobití mi běhal mráz po zádech.
Cestou zpátky jsme pak narazili na další supáč, Kale, a tam si dali limču a výbornou 4-barevnou zmrzlinu Max (v Turecku se ale skoro všechno od Algidy jmenuje Max:-).

Večer jsme relaxovali pod klimoškou, ale na mě byla dost silná. V noci jsem se sice přikryla lehkou pokrývkou, kterou Petík nazval utěrkou, ale zdaleka mi to nestačilo a klepala jsem kosu:)