Objevování Alanye... aneb jak vypadá alanyjský hrad uvnitř, kde se ve městě vzala jeskyně a jak se koupe ve 3-metrových vlnách
Odesláno: | Napsal(a): Anča | Místo: Praha
Vyhlídková plošinka, ze které se dnes návštěvníci kochají dramatickým pobřežím, sloužila dříve jako místo, odkud se shazovali vězni odsouzení k smrti. Údajně měli později vězni možnost pokusit se dohodit kamenem na hladinu moře (což je prakticky skoro nemožné) a zachránit si tím život. Něco jako přeskakování krakorců na českých hradech:-)
Název jeskyně Damaltaš znamená v překladu "Jeskyně odpadávajících kamenů". O jejích zdravotních účincích se také zmiňuji v článku. Na skalnatém pobřeží Alanye je k vidění ještě nekolik dalších jeskyní, o kterých se tradují nejrůznější povídačky (např. o pirátech, či ukrývajících se milencích), ty ale nejsou přístupné suchou nohou, je třeba si zaplatit výletní loď.
Tentokrát se nám konečně povedlo vstát v rozumný čas, tak jsme se honem nasnídali, zabalili pár věcí do batůžku a vyrazili na výlet. Plánovali jsme vylézt na hrad (Kale), což měla být podle průvodce asi hodina stoupání pro ZDATNÉ turisty, tak jsme čekali, co se z toho vyklube. Nakonec se žádná hrůza nekonala, sice to byl kopec, ale dal se a navíc jsme měli celou dobu krásný výhled na alanyjský přístav i velkou část města. Taxikáři z nás byli dokonale mimo, nahoru opravdu moc lidí pěšky nechodí:-) Postupem času nás začaly míjet autobusy a dolmuše a než jsme dorazili nahoru, bylo tam slušně přelidněno.
Za vstup si účtovali 5 lir/os a jakožto cizinci jsme si mohli se studentskými průkazkami tak akorát .... (zlatou výjimkou v uznávání ISICu se tak staly jeskyně u Kizkalesi (viz minulé články), kde jim asi nestálo zato, se s náma hádat kvůli 2 lirám:-). Prošli jsme se mezi ruinami, z nichž je většina označená "Sarnici" (cisterna), takže jediná větší atrakce hradu je výhled z něj na celou Alanyi a tyrkysové moře. Ovšem tam, na hradbách, jsem měla pocit, že se dívám do katalogu cestovky - fantastické!!
potom jsme prošli zbytek hradu, kde už ale opravdu není vůbec nic, všechno to nic jsme zdokumentovali, zdrbli české dovolenkáře a babky přehrabující se v lesklých náramcích, a vyrazili zas zpátky. Dolů už chodilo víc lidí a nebyli jsme aspoň za takový exoty:-)
Cestu z Kale jsme asi v půlce svahu pozměnili a sešli jsme k jeskyni Damlataš, kam jsme se chtěli taky podívat. Je to sice krásná, krápníková sluj, výzdoba opět úžasná, ale zároveň je její zvláštnost ve velmi suchém a horkém vzduchu, prý dobrém na astma. My jsme uvnitř vydrželi jenom pár minut, než jsme si všechno zdokumentovali, ale pak pospíchali ven, protože se tam nedalo dýchat a mně se dělalo i špatně od žaludku. Snad těm astmatikům je tam líp... Jen pro doplnění, vstupné bylo 2 liry/os.
Jelikož jsme byli jenom kousek od pláže, zkontrolovali jsme vlny (pořád stejně hrozitánské, i za denního světla) a Petík zalitoval, že jsme si sebou nevzali plavky. Místo koupání jsme si ale dali kolečko po krámech a kromě dodatků na večeři koupili i pořádné těstoviny k obědu:-) Uvařila jsem bezva mušličky se spóóóustou sýra a kečupu a při vaření, při jídle i potom jsme propadli žolíkové vášni, která nám vydržela až do konce našeho putování. Odpolko jsme se vypravili na pláž, ale když jsem viděla ty vlny, ztuhl mi úsměv na rtech. Hladina vody pár kroků od břehu se pravidelně měnila z 20 cm na cca 2 m a skoro nikdo tam nebyl, všichni se smažili na lehátkách. Pár bláznů dovádělo v lámajících se vlnách, ale ty měly neuvěřitelnou sílu, takže si tam troufli jen ti neodvážnější (nebo nejbláznivější - co je asi Petík?). Zbytek lidí (v drtivé většině Čechů), kteří nechtěli jenom nehnutě ležet jak vyplavení vorvani, stál opatrně v místech, kam zasáhly jenom některé vlny, daleko za jejich zlomem, kde se to úplně vařilo. I menší vlny ale měly pořádnou sílu, hlavně i "zpětný tah", takže "stojáci" museli být pevně zaklesnutí v písku, nejmíň po kotníky. K těmhle jsem se přidala já a nechala se lehce ošplouchávat a sem tam nějakou větší vlnou podrazit a vyhodit na souš. Víc jsem si netroufla. Zatím.
Oba jsme ale s Petíkem narýžovali asi tunu písku do plavek a špatně se ho zbavovalo. Byly tu na pláži sprchy, takže jsme se aspoň odsolili od největšího nánosu, ale to hlavní odsolování a odpískovávání přišlo až v naší hotelové koupelně. Moc jsme nepospíchali, a tak jsme měli celý večer trochu skluz. Vyspršení jsme se vydali na lov večeře - obešli jsme postupně Bim, Šok i Kale a ještě nějaké zelináře a sehnali vše potřebné k luxusní evropské večeři - hlavně ale brambory a kuřecí prsíčka. Petík je uklohnil na pánvičce, na našem vařiči, na balkoně s hodně papičkama a kořením a pálivým kečupem, zatímco já jsem na elektrickém vařiči uvařila brambory a společně jsme z nich potom ušlehali kašičku. Tak jsme se napráskli, že už jsme zvládli jenom několik partií žolíků a vytuhli na kanapi (i čas tomu odpovídal, vařit jsme tačali až někdy v 10 a z jídla byla taková skoro půlnoční večeře:-)
Jinak jsme celý večer poslouchali popík 90. let řinoucí se z nedaleké restaurace, kde se buď loučil starý, nebo vítal nový turnus:-)