Alanya ještě jednou
... aneb jak výlet za město skončil dřív, než začal, a jak se dá propadnout karetní vášni
Odesláno: 25.10.2007, 11:54:22 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Ráno a vlastně celé dopoledne se stalo dost nervním, neboť jsme si vymysleli, že tu zůstanem ještě jednu noc, ale musíme se s někým domluvit a zaplatit (aby nám zítra třeba nechtěli naúčtovat nějakou jinou cenu). Chlapíka, který nás původně "naverboval", jsme viděli naposledy včera ráno a od té doby se po něm slehla zem. Nakonec jsem se ale nějak domluvila s takovým milým dědulou, co neustále postával kolem, neuměl ani slovo anglicky, ale peníze si vzal a dokonce to i zapsal do nějakého přehledu obsazenosti všech pokojů. To mě definitivně uklinilo, že peníze nesbalí a neodejde:-)
Konečně jsme mohli s klidným svědomím vyrazit na naplánovaný výlet, přestože dopoledne pokročilo a teplota značně stoupla.

Chtěli jsme se podívat do 6km vzdáleného údolí řeky Dimčay, která ztéká z hor, takže by tam snad měla být k vidění nějaká pěkná příroda, i když v průvodci píšou, že řeku lemuje řada restauraček, tudíž tam asi jezdí trochu víc lidí. Uvidíme....

K mostu Dimčay jsme chtěli dojet dolmuší, jenomže se nám nějak nepovedlo najít dolmušové nádraží, jestli teda vůbec něco takového ještě existuje (to byl přesně jeden z případů, kdy se ukázalo, že 5 let starý průvodce může být silně nevyhovující). Nejdřív jsme si ještě prošli přístav a omrkli zvenku i Kizilkule, nebo-li Červenou věž, asi nejznámější alanyjský výjev. Uvnitř je Etnografické muzeum, tam se nám ale nechtělo. Radši jsme pokračovali podél přístavu a pláží pořád směrem z města, chvíli po pláži, chvíli po ulici. Ušli jsme tak několik kilometrů a pomalu nás to přestávalo bavit. Místo, kde mělo být dolmuší nádraží, jsme dávno minuli, autobusy, co jezdily normálně jsme moc nezkoumali a v rychlosti nestíhali číst dlouhý seznam, kam všude jedou. Když jsme se v poledním žáru definitivně přehřáli a svorně odmítli pokračovat, všimli jsme si konečně, že autobusy skutečně jezdí na "Banana", což je podle průvodce jiný název pro most Dimčay, ale už se nám nikam nechtělo, pochodem ve vedru jsme byli totálně znechucení.

Vrátili jsme se pěšky jenom kousek k Migrosu, koupili tam pár maličkostí a autobusem pak dojeli zpátky do centra (i když ono to celou dobu všechno vypadalo jako centrum). Jízdné nás stálo každého liru.

V apartmánku jsme si zalezli pod klimošku, mastili žolíky a čekali, až tělesná telota klesne na provozní hladinu. K obědu jsem Petíkovi udělala hrachovou polívku, na kterou se hrozně těšil, a snědli jsme zbývající půlku žlutého melouna.

Odpoledne jsme vyrazili na koupačku. Vlny byly k mé nelibosti furt stejné, možná malilinkato menší, nebo to byl jenom můj dojem, protože už jsem si na to zvykla, každopádně jsem se do nich odhodlala za Petíkem trochu víc a nedopadlo to dobře. Já holt nemám žábry jako on a moje pokusy o plavání byly jenom zbytečně vysilování se. Při společném překonávání vln jsme se totiž s Petíkem rozdělili, protože jemu se dařilo dostat nad ně a svézt se ke břehu, kdežto já se pod ně potápěla a zpětný proud mě táhl pořád víc do moře. No šílený. Přemýšlela jsem, kde je asi zlom mezi "Už nemůžu!(ale nějak to zvládnu)" a "Pomóóc!":-) No nakonec se mi podařilo se nechat nějak vyvrhnout na břeh, jinak byste taky teď tohle nečetli, ale byla to fuška. Usoudila jsem, že kdybych se tam utopila, tak si toho nikdo (snad kromě Petíka) nevšimne:-) A taky jsem pochopila, že utopit se v moři nebude moc velký problém. Do vody už jsem pak nechtěla ani na nohy, žaludek se mi houpal až do večera, ale naštěstí jsem se z toho vyspala a druhý den už mi bylo dobře. Udělali jsme ještě pár fotek, o jednu se pokusila německá babča - prý že nás vyfotí spolu, možná jako omluvu za to, že mi před chvílí přistál její větrem vyrvaný slunečník na hlavě. Už jsem se s foťákem loučila, zatímco Petík sice se mnou pózoval, ale byl připravený na bleskový start, až babce vlna podtrhne nohy a on bude muset chytat foťák (v druhé řadě i babku, ale kdyby nám utopila miláčka, tak jí tam snad ještě přišlápnu). Navíc pani moc nepochopila výklopný dislej a nás nenapadlo ho otočený zaklopit, takže koukala jinam než fotila a na záběru se tak objevila jenom půlka Petíka, po mně ani vidu ani slechu:-)
Odpoledne jsme vyrazili na koupačku. Vlny byly k mé nelibosti furt stejné, možná malilinkato menší, nebo to byl jenom můj dojem, protože už jsem si na to zvykla, každopádně jsem se do nich odhodlala za Petíkem trochu víc a nedopadlo to dobře. Já holt nemám žábry jako on a moje pokusy o plavání byly jenom zbytečně vysilování se. Při společném překonávání vln jsme se totiž s Petíkem rozdělili, protože jemu se dařilo dostat nad ně a svézt se ke břehu, kdežto já se pod ně potápěla a zpětný proud mě táhl pořád víc do moře. No šílený. Přemýšlela jsem, kde je asi zlom mezi "Už nemůžu!(ale nějak to zvládnu)" a "Pomóóc!":-) No nakonec se mi podařilo se nechat nějak vyvrhnout na břeh, jinak byste taky teď tohle nečetli, ale byla to fuška. Usoudila jsem, že kdybych se tam utopila, tak si toho nikdo (snad kromě Petíka) nevšimne:-) A taky jsem pochopila, že utopit se v moři nebude moc velký problém. Do vody už jsem pak nechtěla ani na nohy, žaludek se mi houpal až do večera, ale naštěstí jsem se z toho vyspala a druhý den už mi bylo dobře. Udělali jsme ještě pár fotek, o jednu se pokusila německá babča - prý že nás vyfotí spolu, možná jako omluvu za to, že mi před chvílí přistál její větrem vyrvaný slunečník na hlavě. Už jsem se s foťákem loučila, zatímco Petík sice se mnou pózoval, ale byl připravený na bleskový start, až babce vlna podtrhne nohy a on bude muset chytat foťák (v druhé řadě i babku, ale kdyby nám utopila miláčka, tak jí tam snad ještě přišlápnu). Navíc pani moc nepochopila výklopný dislej a nás nenapadlo ho otočená zaklopit, takže koukala jinam než fotila a na záběru se tak objevila jenom půlka Petíka, po mně ani vidu ani slechu:-) No hlavně že ho nevykoupala...

Tentokrát jsme se zvedli z pláže dostatečně včas, abysme stihli sprchu a nakoupit a uvařit si super večeři (ještě suprovější než včera). Byla ze stejných věcí, stejně připravovaná, ale povedla se ještě líp:-)
Spokojení, s plnými nácky jsme si šli sednout na chvíli na internet, abychom dopsali články a poslali nedočkavým rodinám nějaké ty fotečky, a potom jsme se vypravili ještě na pláž, na noční focení. Tentokrát už líp vybavení - stativem:-) Taky ty fotky byly najednou mnohem povedenější. Kus od nás seděl tlustý "plavčík" a zuřivě pískal na každého, kdo se jenom trochu přiblížil k moři, které bouřilo pořád stejně. Asi že vlny a jejich síla byly natolik nevyzpytatelné, že by mohly někomu podmést nohy a on by ho pak musel zachraňovat. Parta puberťáků s flaškama nesla nelibě, když je z pláže vyexpedoval na nedaleké hřiště:-)
Při procházce kolem basketbalového hřiště, kde bylo ve večerních hodinách narváno, jsme si vyzkoušeli "posilovnu pod širým nebem" - na kolonádě tu bylo vedle sebe hned několik "strojů", podobných jako ve fitku, a každý si mohl kdykoliv zacvičit. Občas bylo vtipný sledovat babky na "Orbitreku":-)

Večer jsme předzabalili pár věcí, ale hlavně jsme se snažili asi půlhodiny vyvraždit komáří kolonii, co nám nalítala do pokojíčků.