Přejezd do Side
... aneb napříč Riviérou, vzhůru za antikou
Odesláno: 26.10.2007, 15:46:12 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Dnes nás už opravdu čekalo definitivní vystěhování se z našeho parádního apartmánu, i když jsme později litovali, že jsme si to tu ještě o nějaký den neprodloužili. Ráno jsme šli ještě na poštu (což byl vzhledem k její vzdálenosti od hotelu docela slušný výlet), poslat pohledy. Včera jsme jich koupili za 1 euro 18, tak jsme aspoň měli z čeho vybírat:) Známky byly moc hezké a stály 0,70 lir, takže pohoda.

Cestou zpět jsme si ještě koupili nějaké jídlo do autobusu, ale pak už dobalili a vyrazili na otogar. Po cestě jsme potkali starší české manžele, tak jsme si vyměnili zkušenosti z tureckých letovisek a u nádraží se zase rozloučili. Moře bylo po 3 dnech bouření úplně klidné a najednou jsem nechápala, kde se na něm takové vlny mohly vzít. Na otogaru už to vypadalo trochu normáněji, než když jsme sem přijeli - autobusy, nahaněči, otevřená spousta kanceláří. Pokusila jsem se zjistit, jak to vypadá s cestou do Side a odpověď se mi moc nelíbila, ale pak jsme se po pár dalších dotazech dostali opět k tomu samému, tak nám stejně nic jiného nezbylo:) Koupili jsme lístek do Manavgatu za 6 lir/os., tam se pak muselo přestoupit na dolmuš a teprve ta nás měla dovézt přímo do Side, to totiž neleží přímo na hlavní pobřežní silnici, ale blíže k moři. Skvělý bylo, že mi vzali kartu. Moc se nám nelíbila představa, že nás autobus vyflusne někde na dálnici, na křižovatce, a my tam budem bůhvíjak odchatávat dolmušáky. Nakonec to přesně tak dopadlo, ale u křižovatky na konci města Manavgat (zrovna tam byly pravidelné pondělní trhy, ale my se přímo do města bohužel nedostali) stály 2 budky a asi po 5 minutách čekání už jela domluš. 5 kiláků do Side nás stálo každého liru. Přemýšleli jsme o tom, že ještě předevčírem tu někde byli na dovče Ondík s Petrou.

Vystoupili jsme na poměrně velkém, ale ne moc využívaném otogaru, většina plochy sloužila spíš jako parkoviště pro zájezdové autobusy, protože přímo do historického centra je vjezd zakázán (i osobním autům). Pokusila jsem se (neúmyslně) Petíka zmást a namluvit mu, kudy půjdem, ale on se nedal a odvedl nás správně. Škoda, že jsme to nedotáhli do konce, nedošli až do vyhlédnuté čtvrti levných penzionů, ale nechali se odchytit hned u prvního hotelu, který jsme míjeli. Jmenoval se hotel Aspendos. Chvíli jsme smlouvali o cenu a když jsme se z 50 dostali na 30 lir/oba, už jsme nemohli couvnout. Pokoj i hotel byly celkem pěkný, dvoulůžko a třetí postel, sprcha na pokoji a docela velký balkon, ale víc nic (snídaně, internet, klimoška, lednička, TV....). Poměr cena-služby tedy vyšel zatím nehůř z celé cesty (teda s výjimkou Diyarbakiru, samozřejmě:-). Celý hotel byl hezky krytý stromy (a poletoval mezi nimi asi ochočený kakadu:), takže tam byl docela chládek a dalo se přežít i bez té klimošky (ale kdyby byla, určitě bychom se nezlobili). Asi 3/4 hodiny jsme nic nedělali, protože jsme se nacpali do pokoje, odkud zřejmě někdo odešel před chvílí a mladý klučina tam uklízel - všechno myl a vytíral. Když už jsme tam měli věci, nechtělo se nám odcházet, takže to bylo trochu trapné a asi jsme mu trochu překáželi, ale za 30 lir to chlapec vydrží;-)

Když konečně odešel, sbalili jsme se a šli taky, ulovit něco k jídlu. proplétali jsme se úzkými uličkami a zjišťovali, že tohle je víc letovisko než cokoli jiného a že si tu ani neškrtnem. Všude jenom hodně drahé restaurace, sem tam malý, taky předražený obchůdek, po nějakém Bimu nebo Šoku ani památky. Koupili jsme si drahý ekmek, za chůze ho pojídali a snažili se , aby to bylo dost okaté a všichni odchytávači z restaurací pochopili, že vůbec nemá cenu to na nás zkoušet. Taky jsme našli jednu internetovou kavárnu, tak jsme se ze zvědavosti zkusili zeptat, kolik to tam stojí, a když mi pán suše oznámil že 4 liry za hodinu (kdyby mi to náhodou nebylo dost jasné, tak ještě dodal, že to jsou 2 eura), šla jsem do kolen!!! Takže tady si nezasurfujem...
Došlo nám, že se tady asi moc nenajíme, a tak jsme se radší převlíkli do plavek a vyrazili na pláž. Cestou jsme procházeli takovým menším komplexíkem ruin, kterým nás chtěl provázet tlustý, upocený Turek. Pořád si se mnou třásl rukou a hlaholil, jaký jsme jeho "friends", já dokonce "sister". To už nebyla milá pohostinnost a ochota, ale prachsprostý turistický podlejzání (nebo-li řitní alpinismus, jak je teď u nás v Čechách populární), který mě dost namíchlo, a tak jsem mu dost nepříjemným tónem sdělila, že MY SE TEĎ JDEME KOUPAT a nějaký památky nás ale vůbec nezajímaj (což byla v podstatě pravda, začínalo mi prostě vadit, že nás někdo do něčeho naverboval a my pak museli dělat něco, co jsme zrovna nechtěli a nestihli jsme třeba něco jiného, co naopak v plánu bylo). Tvářil se trochu dotčeně, že prdíme na jejich šutráky, ale dal pokoj a já jsem pro zmírnění dodala univerzální "Maybe later.".

Zkusili jsme východní pláž (u západní jsou právě všechny největší hotely a prakticky celé "město", tady, ve výběžku s antickými památkami je o něco větší klid) a byla to nejhnusnější plaáž jako jsme během všech našich cest po Turecku viděli. Nebylo tam sice moc lidí, ale tomu se ani nedivím. Všude odpadky, písek takový vlhce udupaný, voda plná chaluh (asi byla někde na moři bouřka, proto to v Alanyi tak vlnilo, a sem to teď přineslo tyhle hnusy) a vždy po pár metrech volné pláže najednou vymezený pruh pevniny i moře pro vodní atrakce. Hodně lidí se tu vozilo na padáku za člunem, Petík o tom taky přemýšlel, ale 50 lir za 10 minut nám přišlo docela dost:) Do vody plné chaluh ještě daleko od břehu jsme vlezli celkem 3x, ale vždycky jenom na chvíli, bylo to e-e. Dali jsme si čůrkovitou sprchu a chytali poslední bronz před odjezdem, neboť nás čekala už jenom Antalye a Istanbul a tam už se moc neopálíme.

Tohle válení nás ale brzo přestalo bavit, a tak jsme se se sprchovací zastávkou v hotelu vydali za kultůůrou. A že je jí tady požehnaně. Amfiteátr byl už zavřený, ale i tak byl vstup do něj docela drahý a stejně se líp fotil z dálky, takže ten jsme odkrouhli automaticky. Vedle divadla je asi nejvýznamnější památkou Side Apollonův a Athénin chrám, ze kterého sice už zbylo jenom čelní sloupoví a pár kamenů, ale pohled na něj v záři zapadajícího slunce je naprosto neodolatelný. Také se podle mě nedá vyfotit tak, aby tam nebyl žádný člověk:) I z těch několika sloupů dýchá antická monumentálnost a jen ztěží si člověk představuje, jak asi chrám vypadal v dobách své slávy, dokud byl kompletní, obrovský a posvátný. Bílý mramor odráží sluneční paprsky, a mění se tak na růžový. Prostě paráda, myslím, že více než všechno okecávání řeknou fotky....

Cestou zpátky nás odchytil nahaněč jedné restaurace a když jsem mu vysvětlila, že se vracíme z dovolené a nemáme už žádné peníze, tak na nás spiklenecky mrkl a prohlásil: "Když jste tak zcestovalí, tak určitě znáte tureckou mentalitu." a pozval nás na čaj. A tak jsme po dvou letech opět dělali živou reklamu na večerní posezení v předražené restauraci s výhledem na moře rozbíjející se o černé, skalnaté útesy:-) Čaj byl super!
Za rohem jsme si koupili ekmek a pokračovali na opačnou stranu výběžku, směrem na západní pláž. Vypadala podobně jako východní, tak snad ti Jindřiši bydleli dál a snad to tam bylo hezčejší. Petík se ukázal jako talentovaný fotograf, rychle se učící novoty, a dělal jednu fotku krásnější než druhou. Sice kamenné ruiny, moře a západ slunce jsou nejméně poloviční zárukou pěkné fotky, ale taky se to musí umět vyfotit:-)

Mimo nejturističtější "antický" výběžek jsme našli malý supermarketík, kde dokonce brali kartu, tak jsme kromě pití koupili velkou hroudu kaškavalovitého sýra a tyčinku ze želé, obalenou pistáciema a plněnou vlašskými ořechy ... no prostě "turkish delight":-) Pak už jsme se vrátili na hlavní ulici kolem otogaru a po ní do centra a do hotelu, celí hladoví a těšící se na večeři. Jelikož k hotelu patřila dole i restaurace, snad poprvé jsme vařili natajno. S těstovinami se sýrem a kečupem to ale nebyl problém, akorát jednu chvíli nám zatrnulo, když jsme si zrovna dávali do nosu a najednou někdo zaklepal. Pro jistotu jsme to schovali a otevřeli. Byl to zas nějaký jiný kluk a na něco se turecky ptal, ale nerozuměli jsme mu ani slovo a on nám taktéž, takže to za chvíli vzdal a odešel:-)
Tma už byla dávno, a tak jsme se ještě večer šli podívat na Apollonův a Athénin chrám, nádherně nasvícený. Petík si dlouho "hrál" s foťákem a stálo to zato. Chrám byl skoro stejně krásný a působivý jako za dne. Myslím, že tohle bylo po Nemrutu druhé nejfotogeničtější místo celé výpravy.
Při návratu do hotelu jsme se ještě chvíli procházeli uličkami, koupili si aspoň chlazenou vodu na tang, ale jinak dost tragedie....za kebab (döner) chtěli 5 lir!!!!!!!!!:-O

V hotelové restaurci, kterou jsme mimochodem měli přesně pod balkonem, se to mezitím rozjelo, a tak jsme usínali za zvuků bujarého veselí zvenku.