Aspendos a Perge
... aneb jak bylo obrážení antických památek nad naše síly a skončili jsme ve staré, dobré Antalyi
Odesláno: 28.10.2007, 14:55:39 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Divadlo v Aspendosu, největší v Malé Asii
Naše postřehy z tureckých památek
Tak především bych ráda poznamenala, že od loňska v Turecku asi proběhla nějaká legislativní změna a památky se rozdělily mezi Unesco a Ne-Unesco. Těch druhých je málo, všechny významnější patří pod Unesco a jsou dále rozděleny do tří skupin a podle toho hodnoceny:
"Obyčejnější" památky, méně významné nebo méně zachovalé, stojí 2 liry (hrad v Kizkalesi, Kale v Urfě, jeskyně Dalmataš v Alanyi),
Ty lepší, větší, nebo spíše lépe zachovalé 5 lir (jeskyně Přání v Kizkalesi, Kale v Alanyi, kostel sv. Petra v Hatayi),
A ty nej, nej jsou pak za 10 lir (Aspendos, Perge, divadlo v Side?).
U několika z nich jsme však pemýšleli, jestli tu cenu myslí vážně, zda by neměla tak zanedbaná památka patřit spíše do jiné skupiny (a naopak nás loni mile překvapilo Pamukkale za 5 lir, nevím, jak je to tam letos).
Studenstské slevy pro cizince prakticky neexistují, pro Turky někde. Jednou se nám ale stalo, že nás jako studenty nechali jít úplně zadarmo, ale spíš bych řekla, že proto, že se s náma nechtěli dohadovat o 2 liry (viz zápis č.13 - Rekreační pobyt v Kizkalesi):-)

Aspendos - první zmínku o tomto starověkém městě máme z roku 469 př.n.l., kdy se v nedalekém ústí řeky Eurymedon odehrála jedna z nejkrvavějších bitev řecko-perských válek. Během desetiletí ale město prosperovalo, ať již kraji vládli Řekové, Peršané, Římané, či Makedonci, ještě později pak Seldžukové a Osmané.
Jeho nejvýznamnější součást, divadlo, bylo postaveno podle římského vzoru ve 2. stol.n.l. architektem Zenonem. Dodnes se tak úžasně zachovalo (je nejlépe zachovalé v celé Malé Asii) jen díky "protekci" - v roce 1925 ho navštívil Atatürk jako místo plánované výstavby muzea, a divadlo se mu tak zalíbilo, že nařídil jeho rekonstrukci a památkovou ochranu. Kromě divadla je možné dnes v areálu spatřit ještě Nekropoli, Stadion, Městskou bránu, zbytky akvaduktu, či Nympheum a Baziliku na kopci nad divadlem.

Perge - další antické město ležící nedaleko Aspendosu. Dnes je bohužel v dost mizerném stavu, kdysi jistě také překrásné divadlo je mírně v rozkladu (a v současné době v rekonstrukci). Důvodem tohoto stavu měl být velký stavební rozmach sousední vesnice Murtunas ve dvacátých letech, kdy se antické ruiny staly snadno dostupným stavebním materiálem.
Vedle divadla se rozkládá obrovský hypodrom (stadion), údajně nejzachovalejší v Malé Asii. Je dlouhý 234m a široký 34m a za svých dob pojmul až 12 000 diváků. Za ním pak nalezneme samotný "areál" města, kam se už platí vstup. K vidění tam je hrobka Plancia Magna, mecenášky města, několik městských bran, agora, bazilika, městská kolonáda, nympheum, či nekropole. To nejzajímavější (sochy, sakrofágy,..) je ale dnes umístěno v muzeu v Antalyi.

Výlet se nám pomalu chýlí, a tak jsme s odjezdem nijak nespěchali. Skočili jsme se ráno ještě podívat do malého krámku s elektronikou, který jsme včera objevili, protože nám docházela poslední kazetka v kameře. Otevírali ale až v 10 a to už jsme my chtěli být někde úplně jinde. Hotel vypadal liduprádně, asi všichni vyspávali po včerejším veselí pod naším balkonem. Byli jsme docela rádi, že jsme nikoho nepotkali, protože součástí včerejšího vyjednávání o cenu bylo "Maybe 2 nights.", takže jsme nemuseli vysvětlovat, proč už tam tu druhou noc nechceme zůstat (kromě toho, že v celém městě se nedá nic koupit za rozumné ceny). Znovu jsme absolvovali cestu kolem většiny antických ruin (brána, agora, divadlo) a pořádně všechno vyfotili.

Na otogaru, jestli se tomu parkovišti dá tak říkat, byla kromě hromady dolmuší i jakási ulička cestovních kanceláří, ale všechny vypadaly dost ošuntěle a opuštěně. Na kraji sedělo několik chlapíků a až teprve když jsme se jich pokusili zeptat na cestu do Aspendosu, jeden z nich se zvedl, přešel do kanceláře Manavgat Seyahat a prodal nám lístky. Po nás přišel další cestovatel a chtěl někam jinam, tak náš prodavač akorát změnil kancelář a prodal mu taky lístek. Opravdu zajímavý konkurenční boj:-) Jinak cestovka Manavgat Seyahat byla jediná, které jsme se dopředu děsili, protož jsme si o ní přečetli, že nikam mimo hlavní silnici nezajíždí a vyhazuje lidi prostě jenom u odboček. Taky to tak dopadlo, ale v Side to nevypadalo, že by se k Aspendosu dalo dostat nějak jinak. No, počkali jsme si půlhodiny na servis dolmuš na křižovatku u Manavgatu, a tam plynule přestoupili na autobus k Aspendosu. Jinak lístky i se servisem nás stály každého 4 liry.

Vyhozeni jsme byli surově na odbočce k Aspendosu a jenom lítostivě koukali na autobusy, co zajížděli až přímo k památce. Nás čekaly 4km, řekli jsme si že to dáme v pohodě. U silnice na nás už čekali 2 taxikáři, schválně jsme se jednoho zkusili zeptat, kolik chce za odvoz k Aspendosu a že prý 10 lir. Asi je to tady nějaký univerzální, minimální poplatek, každopádně my se mu vysmáli, utáhli popruhy a vyrazili pěšo. Za chvilku nás dojel ten druhý taxikář a ptal se, kolik my jsme ochotní dát. Odpověděli jsme mu, že nic, že jdem pěšky, a když odjel, rozvíjeli jsme myšlenku, kolik bychom byli ochotní zaplatit za 4 km. Došli jsme k tomu, že maximálně liru za člověka (říkal Petík, podle mě je 16 korun za km moc), ale hlavně pochybuju, že by nás za 2 liry někam odvezl:-) Šlapali jsme tedy vyprahlou krajinou, po prašné silnici, sem tam něco projelo, ale když už, tak plné, nebo zájezdní autobus, takže stopovat se moc nedalo. Naším největším problémem bylo vedro a nedostatek pití. Asi po 2,5km jsme procházeli malou vesničkou, kde byl jeden obchod, jeden krám s nábytkem, nějaká fabrika na kůži a několik domečků. Obětovali jsme několik lir za pití, zmrzku a ekmek a po chvíli odpočinku pokračovali dál. Skoro všude podél silnice rostly neuvěřitelná kvanta ostružin, ale jíst se daly jenom někde, většinou byly hrozně zaprášené.

Když jsme dorazili na parkoviště, bylo už slušně zaplněné. Nejdřív nás odchytil chlápek za samostatnou přepážkou a nabízel nám vstupenky za 10 lir. Studenty ale prý neuznává, jenom turecké. Rozvedli jsme s ním debatu na toto téma a shodli jsme se, že stěžovat si můžeme tak jedině ve vládě. Že prý by nám slevu i dal, ale že jsou všude kolem kamery a kdyby ho viděl šéf, tak ho vyrazí z práce. No, šli jsme to zkusit o pár metrů dál, k oficielní pokladně, ale tam to dopadlo na vlas stejně. Začali jsme se tam už ale vztekat, k čemu teda máme mezinárodní slevovou kartu (na které je navíc logo Unesca, kterému jedinému uznávají turci slevy mimo vlastních studentů)?! Uraženě jsme si sedli před pokladnu a že to prostě platit nebudem. Řekli jsme si, že prostě uděláme trochu scénu, když už za to musíme platit takový prachy, protože nám stejně nezbyde než si ty lístky koupit:-) Kupodivu to zabralo a za chvíli k nám přišel mladý Turek, tak 30 let, podle oblečení asi nějaký manažer a začal si s námi povídat, že to je fakt hrozný, a taky z něj vypadlo, že má v Čechách kamaráda, který hraje ve filharmonii. No dopadlo to tak, že nám u nepříjemného pokaldního zařídil slevu, takže jsme šli za 10 lir oba. Super!!!! To si u nás zas Turci po dlouhé době šplhli, nebo aspoň tenhleten:-) Vyrazili jsme do zarostlé buše prozkoumávat zbytky římského města.

Aspendos býval svého času opravdu monumentální město o 25 000 obyvatel. Nahoře na kopci stojí Bazilika, což je kromě divadla asi nejzajímavější stavba, přestože z ní zbyly jenom obvodové zdi. Jinak na celém kopci je možné vidět různé, jakoby poházené šutráky, zbytky staveb. Zachován je kousek dlážděné cesty s bránou a zaroslý stadion. Hlavní atrakcí je ale samozřejmě divadlo, dokonce natolik, že prý spousta návštěvníků ani neví, že tu je ještě něco dalšího. Je to stavba opravdu úchvatná, ani vyfotit se to pořádně nedá:-) Divadlo je nádherně zachovalé, zejména díky náhodné návštěvě Atatürka ve 20-tých letech, kterému se tu tak zalíbilo, že zahrnul amfiteátr do památkové ochrany a péče. Dodnes se zde pořádá mnoho kulturních akcí a vzhledem k rozloze divadla je může sledovat obrovská spousta lidí. Bylo tu zrovna rozložené podium s veškerou aparaturou, tak jsem si na něm aspoň zapózovala pro Petíka nahoře na tribuně, ale zpívat jsem se styděla. Stačilo ale i jenom říct něco víc nahlas a člověk si mohl vychutnat tu úžasnou akustiku starověkého divadla. Když jsme vylezli nahoru na tribunu a zase zpátky, nakoukli jsme i do zákulisí, kde například visely kostýmy herců:) jednoznačně to byla ale jedna z nejhezčích a nejzajímavějších památek, jaké jsme v Turecku viděli.

Když jsme se vrátili před pokladnu, měli jsme malou nehodu s foťákem, ale tentokrát přežil (snad) v pořádku. Koupili jsme si z nouze 0,5l chlazené vody za liru a od milého manažera, co nám zařídil poloviční slevu, jsme ještě oba dostali supermapu Turecka. Rozloučili jsme se a vyrazili nazpátek k silnici, teď už v kvalitním, poledním slunci.

Tak půl kilometru před křižovatkou s hlavní silnicí nám zastavil chlapík v dodávce, vezl nějaké pytle a 3 děcka. Prý že jede do Antalye, tak nás vezme do Aksu, což je vesnička na odbočce k Perge, dalším významným ruinám, které jsme dnes chtěli navštívit. Vypadal celkem mile, ještě tam měl ty děti, tak jsme si řekli, že to snad bude v pohodě. Nebylo. V Aksu nás sice vyhodil podle dohody, ale jen co jsme zastavili, začal se dožadovat peněz (že nás to ještě překvapuje?). Jak jinak než 10 lir. Vzhledem k tomu, že povoláním to byl řidič autobusu, to nebylo moc přemrštěné, Petík odhadoval, že tak nějak by nás ta cesta stála tak jako tak, ale to je o tom tureckém přístupu....pro peníze všechno:-( Dostal 9,85 a s tím se musel spokojit, protože víc jsme neměli (respektive neměli jsme rozměněno, ale nic většího bych mu teda do ruky nedala). My se vydali celí vysušení k ruinám, slintajíc na chladničky s limonádami, neboť karty u stánků nebrali a 50-lirovku by nám pravděpodobně taky nikde nevzali.

Prošli jsme vesničku o pár stáncích, domcích a s velkým, zavlažovaným, fotbalovým hřištěm. Strašně se mi chtělo vběhnout pod rozstřikovač. Samotné Perge je naštěstí od vesnice jen 2 kiláky, takže jsme ani nemuseli moc daleko. Navíc jsme si cestu ještě zkrátili přes nádherně zachovalý hypodrom (stadion) a borový hájek u parkoviště. U pokladny jsme se dozvěděli to samé, jako v Aspendosu, ale tady už se nikdo nenechal ukecávat, ani trucování nepomohlo. Přečetli jsme si důkladně, co je vlastně v areálu k vidění (divadlo je jinde, hned u příjezdové cesty, jakoby naproti stadionu, v současné době uzavřené, v rekonstrukci), usoudili jsme, že to zato nestojí, dali si delší, žíznivou pauzu na parkovišti, a pak se zase vrátili do Aksu. Cestou jsme si chtěli utrhnot aspoň nějaké ovoce, když jsme neměli pití, ale všude byli lidi, takže nám to přišlo blbé i u stromu s granátovými jablky, který rostl podle mě divoce, za plotem. Člověk ale nikdy neví a ve státě, kde se ještě před pár lety za krádež sekaly ruce, nebudem zbytečně riskovat nějaký konflikt.
Na kraji vesnice jsme si už lehce našli autobus (MHD) do Antalye a zanedlouho frčeli.

Sice jsem se ujišťovala, zda jede do centra, ale asi tu "domácí" považují za centrum něco jiného než co jsme si jako centrum ("merkez") pamatovali my. Tady se totiž uzavřel náš okruh po místech, která jsme vloni neviděli, Antalye už nám byla důvěrně známá. No prostě autobus nás vyhodil na nějakém naprosto neznámém místě, všude šílených lidí. Petíkův orientační smysl ale nezklamal a dovedl nás s pomocí mapky v průvodci přímo k hotýlku, který jsme si tam vyhlídli jako levnější. Jmenoval se Sabah, chtěli tam po nás standartních 30 lir/pokoj s koupelnou a klimoškou. Byl sice malinký, ale hezky zařízený a pokoj i koupelna byly čisťoučké.

Už za šera jsme se vydali najít něco k večeři, což podle prvních odhadů neměl být problém - kebaby se tu vrátily na normálních 1,5 - 2 liry. Trochu jsme se prošli městem, vyfotili si krásně nasvícený maják i věž s hodinami a další stavby, a nakonec jsme se usadili v jednom z mnoha "fast foodů" na Atatürkově třídě (kde už to taky známe z loňska a kde - krátce po našem odjezdu - vybuchla atentátnická bomba a my na to koukali ve zprávách už z Čech). Dali jsme standartní kebab (takže tavuk döner:) a kolu, celé "menu" za 2 liry a bylo to super, ekmek úplně přetékal zeleninou a masíčko chutnalo naprosto báječně. Při jídle jsme okukovali další nabídky restauračky, i díky tomu, že tady už jsme si jídlo mohli dovolit:-) Hodně lidí si tu dávalo čerstvé mušle - zakapané citronem jen tak vycucnout ze škeble - ať už ke stolu na talíři, nebo jen tak na stojáka u prodavače. Měli jsme chuť to zkusit, ale taky jsme se báli, tak jsme si řekli, že kdyžtak zítra:) Ještě tady všude dělali něco zvláštního (na východě to není vůbec, v Istanbulu jsme si toho pak všimli taky, takže na západě to asi bude všude k dostání), jakoby vodorovný kebab, maso z něj ukrajovali po kolečkách, které pak rozsekali hodně nadrobno a dávali to do housky. Jmenovalo se to "kokoreč" a bylo to ze všeho nejdražší (většinou kolem 3 lir). V průvodci jsme se pak dočetli, že kokoreč se dělá z vnitřností, a docela nás přešla chuť, ale přišlo mi to divné, protože maso, které krájeli v "naší" restauraci, bylo uvnitř úplně bílé a o by přece vnitřnosti nebyly, ne?

Cestu zpátky do hotelu krásnou uličkou, které jsem začala říkat zlatá, od majestátní Hadrianovy brány, jsme si vyzkoušeli každý sám, protože Petíkovi bylo špatně, tak šel napřed, zatímco já jsem ještě skočila do nedalekého Šoku pro pití. Ani se mě nikdo moc nepokoušel sbalit, jenom jeden starší prodavač koberců mě zval na kafe:-)

Večer jsme plánovali dlouhý a opruzný přejezd do Istanbulu, který nás zítra čeká, a jinak jsme celí uchození po dnešku brzo vytuhli. Přeci jen jsme toho dneska nachodili nejvíc za celou dobu, s výjimkou Nemrutu:-)


Přílohy:

K tomuto článku nebyla přiložena žádná příloha


Tento článek byl celkem zobrazen: 4207x.
Počet komentářů: 0   vypsat vše | napsat nový
K prohlížení těchto stránek je doporučeno použít inteligentní prohlížeče, tedy Firefox, Mozzilu, či Operu
© 2007 glumik | optimalizováno pro rozlišení 800x600 a vyšší | stránky respektují standard css2 | Naposledy aktualizováno: 23.08.07 00:18:16