Procházka po Antalyi a večer odjezd do Istanbulu
... aneb o pořádném obědě v lokantě, šílených tureckých zverimexech a o tom, jak strávit odpoledne na nádraží
Odesláno: 08.11.2007, 15:37:00 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

V příjemném, antalyjském hotýlku jsme se vyspinkali tak akorát, pak zabalili, nechali si věci u správce a vyrazili ještě do města. Přeci jen loni jsme prošli jenom úplné centrum, tak jsme to teď chtěli vzít trošku obšírněji. Sešli jsme naší uličkou až na kraj města, vysoko na skalnatém útesu nad mořem. Střeží ho mohutné hradby a vystavený kanón. Je odtud krásný výhled na přístav, město nad ním, i fantastické hory kolem Antalye. Nad přístavem hořela nějaká restaurace nebo co, valil se z ní hustý, černý kouř. Chvíli jsme na to koukali a najednou zaslechli, jak se kousek od nás prodírají hasiči. Myslím, že pokud jeli celou dobu tak rychle, jako kolem nás, tak ta restauračka lehla popelem:-) My jsme si pak prošli nádherný, rozlehlý park na útesu. Stojí v něm několik zajímavých soch, a další "fitko pod širým nebem", kde poctivě makala babča zahalená od hlavy až k patě.

Z parku jsme se pak prodírali ulicema a snažili se podle plánku v průvodci najít Nový a Starý bazar. Místo jednoho ale bylo jen velké parkoviště a tam, kde se mělo rozkládat druhé, jsme našli pár malých uliček se stánky a obchůdky, kde měli většinou kuchyňské zboží a různé podobné pomůcky, ale všechno jakoby starožitné. Tak nevím, jestli to měl být ono.
Každopádně za těmito uličkami na nás vykoukla malá, zapadlá kancelář cestovek, tak jsme se tam aspoň informovali na autobus do Istanbulu. Jezdí prakticky každou hodinu a stát by měl 40 lir (jak už znám turecký konkurenční boj, tak to bude u všech cestovek stejné).
Ještě o kus dál jsme pak našli uličku směnáren, kde byl jeden döviz vedle druhého a všechny s kurzem eura okolo 1,73. Zničehonic ale koukáme na ceduli a tam 1,76!!! Ujistili jsme se, že nevybírají žádný poplatek, ale uvěřili jsme tomu, až když jsme měli v ruce balíček lir. Tentokrát tedy příjemné překvapení:-)

Od směnárny jsme se vydali po Atatürkově bulváru kolem všech lákajících kebabáren a vzpomínali, jak tady loni Bára nechávala vypalovat fotky na CDčka, která se do konce cesy zničila:-) Vnořili jsme se do spleti uliček, když jsme se hladově vrhli za cedulí Lokanta. Opravdu jsme jednu hezkou našli, domluvili se na cenách i platbě kartou a venku, u stolečku na ulici vesele poobědvali. Měli jsme nějakou červenou (tipuju voda a paprika:) omáčku s kousky masa (hovězího?) a bramborama, a k tomu jsme dostali plný talíř zeleninového salátu (hlavně v něm byly rajčata, okurky a to jejich lupení zelený). Salát byl jakoby zdarma, zato jsme si připlatili za načatou 0,5l petku vychlazené vody, takže celkově nás tenhle výborný oběd vyšel na 9 lir (jídla po 4 + 1 voda). Placení bylo fakt vtipné. Už předem jsme se domluvili, že můžeme použít kartu, ale přitom lokanta neměla terminál:-) Jeden z číšníků nás odvedl za několik rohů do malého obchůdku se vším možným, kde jsme kartou zaplatili u staršího pána. Asi mají nějakou domluvu, že on jim toto umožní a pak jim peníze dá, no fakt sranda:-)

Po obědě jsme se ještě prošli kolem a viděli jsme něco nového a dost otřesného - turecké zverimexy, kterých byla zvýšená koncentrace hlavně kolem lokant:-) Krom zvířátek, která se i u nás přechovávají v klecích a akvárkách, tu měli zavřená kuřata, kočky i psy, vrcholem byl smutnící vlčák v kleci metr na metr (na metr). Nebýt takové problémy s hranicema, tak si ho snad koupím, bylo mi ho strašně líto. O něco veselejší pohled byl na dvě veliké Ary, jedna byla červeno-zelená, druhá modro-žlutá a seděly volně na větvích jako stráže jednoho ze zverimexů.

Cestou do hotelu jsme udělali větší nákup v Šoku, přeci jen nás čekal hóóódně dlouhý přejezd, tak abychom při něm neumřeli hlady. Plné tašky jsme pak přendali do batohů a vydali se na otogar. Správce hotelu, který tam má i takovou turistickou infokancelář a organizuje výlety, nám poradil, jakým autobusem se dostanem na nádraží, tak jsme na něj vyrazili čekat. Za dost dlouhou dobu jsme neviděli ani jeden autobus jedoucí na otogar, tak jsme se radši sebrali a šli na další zastávku, kterou nám správce poradil. Tam už jezdily na nádraží (Terminal) skoro všechny autobusy:) My jeli tuším 17, ale nejsem si tím úplně jistá.

Přivítal nás ohromný terminál, který se od loňska skoro nezměnil, ale přesto jsme ho opět museli obdivovat. Tady už se zase všechno vrátilo do starých, známých kolejí, jenomže my to nějak neustáli a nechali se odchytit hned prvním maníkem. Koupili jsme lístky u no name-ové cestovky ??? za sice standartních 40 lir, ale nešlo u nich platit kartou a nemohli jsme očekávat moc nóbl autobus (oprávněně). Tak jako tak jsme ale před sebou měli celé odpoledne, autobus odjížděl až ve 22:30. zabrali jsme jednu lavičkovou "kóji", hráli karty, louskali slunečnice, psala jsem deník, pomlouvali jsme kolemjdoucí a přiteplenou partičku Turků, kteří se usadili nedaleko ... no prostě jsme se snažili všemožně zabavit, abychom tam nějak přežili. Když se pak blížila hodina odjezdu, zabalili jsme malý batůžek, nechali se odbavit a nasedli do DOST nepohodlného autobusu.

12-hodinová cesta byla šílená, málo brambůrek a občerstení od cestovky kromě vody žádné. Navíc už jsem pak nevěděla, jak si sednout. Jak jsme se přibližovali k Istanbulu, autobus se trochu vylidňoval a zbylí cestující se roztahali po sedačkách. Já jsem byla vděčná, že si můžu dát aspoň na chvíli nohy nahoru a narovnat je:-) Před Istanbulem jsme si vystáli slušnou kolonu a při přejezdu města na evropskou část jsme si vychutnali ranní špičku 12-milionové aglomerace:-)