Rozloučení s Tureckem a cesta domů
... aneb další orientální nákupní horečka a cesta domů autobusem napěchovaným kartony cigaret
Odesláno: 23.11.2007, 12:16:07 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

V přeplněném pokoji jsme vstali poměrně lidsky, přesto jsme ale byli jedni z prvních. Těšili jsme se dolů na snídani. Dobrá sice byla jako každý rok, ale o poznání menší:-( Když jsme se vrátili do pokoje, nebo spíš do té naší veřejné ubytovny, bylo probraných už víc lidí, ale pořád ještě i několik spáčů nerušeně oddychovalo. Já jsem se přesunula na klidnou, sluníčkem už osvícenou terasu s nedopsaným deníkem a Petík okupoval podle možností dole internet a občas se na mě přišel nahoru mrknout.

Kolem poledne, když nastal čas oběda a začalo nám kručet v břiše, jsme se vydali do města sehnat něco k jídlu a dokoupit všechno potřebné na dlouhou cestu do Čech (pochybuju, že v Sofii se bude dát něco koupit) a pár malých dárečků domů. Škeble dopoledne nikdo neprodával, všichni jenom lovili, takže letos jsme je zase neochutnali:) Kebab jsme si dali zase u pošty, tam je prostě nejlepčejší, a pak oblezli trh a nakonec i supáče, kde měli na většinu věcí, co jsme chtěli, dobré ceny. Koupili jsme si hlavně pro sebe kilovku výborného tureckého čaje (snad nás pustí přes hranice:-), dvě dárkové, čokoládové chalvy a několik krabic tureckých bonbonů pro nás i pro rodiny.

S narvanými taškami jsme se vrátili do hotelu, zapracovali všechno do batohů (teda skoro všechno, jak to šlo) a ještě pár hodin chytali poslední teploučké, orientální paprsky. Doma nás prý čeká 11°C. To je asi jediná nevýhoda pozdější dovolené:-)

Když sluníčko přestalo pořádně hřát, s konečnou platností jsme sebrali svých pět švestek a vydali se na otogar. K metru na Aksaray pěšo, a pak tou jejich super podzemkou. Jeli s náma tři policajti a pomohli mi s batohem;-) Jó, tuhle trasu už jsme jeli tolikrát a pokaždý je to úplně jiný...

Na nádraží jsme po krátkém dohadování (kdy jsme měli samozřejmě oba pravdu:) našli pobočku Metra, odkud se jezdí do Sofie a trošku složitě vyjednali lístky za 40 lir (složitě, protože na pobočce seděli 4 lidi a tvářili se hrozně důležitě, ale nikdo nic nedělal a nám se nehodlal věnovat). Tím nám v kapse zbylo posledních 10 lir, které jsme si chtěli schválně ušetřit na večeři v lokantě, kde nám loni moc chutnalo. V podstatě neomylně jsme jí našli a po složitém smlouvání a ústupcích z vlastních chutí se dohodli na jídle a dost rychle povečeřeli. Bylo toho totiž dost málo:-( Jak jsme se pak postupně vraceli ústředním prostorem na pobočku Metra, začali jsme si rvát vlasy z hlavy. Oproti loňsku hodně ubylo stánků s hadrama a přibylo restauraček, lokant a kebabáren, prostě všude samé jídlo a většinou levnější!!!!!:-( A nám zůstaly jenom oči pro pláč a stále stejně hladové žaludky. Později jsme se pohádali, když jsem Petíkovi nerada překazila obchod o kebab. S večerem se začalo ochlazovat, tak jsme asi hodinu před odjezdem zalezli na pobočku do tepla. Vždycky je kolem tohoto místa zvýšená koncentrace Čechů, takže jsme se ani my nevyhnuli kontaktu. Potkali jsme sympatický pár, o něco málo starší než my a zbytek času do odjezdu prokecali. Myslím, že ona se jmenovala Lenka, ale já mám na jména slabou hlavu:-) Zato ale měli v autobuse místa před náma, takže jsme mohli kecat i po cestě. V půl 9 večer jsme se naložili a definitivně se začali vracet směr Střední Evropa, Česká republika, Praha.

Po cestě jsme nejdřív hodně jedli, pak trochu pospávali, venku toho za tmy moc vidět nebylo. Na turecko-bulharskou hranici jsme dorazili tuším někdy po 1 a opět si tu vystáli několik úplně zbytečných hodin, i když je pravda, že to byla mnohem kratší doba než při cestě v opačném směru. Všichni jsme byli dost ochrápaní, jenomže celníci asi taky:) Jízdu přes Bulharsko jsme prospali, teda já určitě. Pan řidič to slušně mastil, takže jsme navzdory prostojům na hranici přijeli do Sofie už někdy kolem 5 a nebylo to vůbec příjemné. Definitivně jsme se tím dostali do evropského podnebí začínajícího podzimu a drkotali zubama jak o život. Usadili jsme se v horním patře poměrně teplé nádražní haly (té nové, hezké a čisté), dali si u občerstvení horký čaj a posnídali biskupský chlebíček z tureckých zásob. Po nějaké době si k nám přisedl starší pán a nás už ani moc nepřekvapilo, když se česky zeptal, jestli je tam volné místo...

V půl 8 jsme se vydali ke kanceláři Eurotoursu se odbavit, ale hlavně ujistit, že naše 3 týdny stará rezervace opravdu platí a my dneska odjedem (jakože to tu není tak úplně běžné:-). Naštěstí to tak skutečně bylo, takže už jsme si jenom počkali v záři vycházejícího a stále sílícího sluníčka do 11 hodin na autobus. Pak ovšem přišel ŠOK!!! Autobusu, kterým jsme měli jet, bylo tak 100 let, vypadal, že se vůbec nerozjede a jestli, tak se během 5 minut musí rozpadnout! No a uvnitř to bylo úplně stejné jako venku. Sice oproti loňsku funkční klimatizace, ale to zrovna nebyla na nejpotřebnější věc. Spíš by bodly pohodlnější, měkčí sedačky a víc místa na nohy:-( Taky se tentokrát nikdo nemazal s tím, kdo kde sedí, takže my dva, naši kamarádi z Istanbulu a ještě jedna česká rodina jsme byli roztroušeni mezi plný autobus bulharských pašeráků. A podle toho vypadala i ta jízda, hlavně přejezdy hranic....

Odjezd proběhl ještě v klidu, podle plánu v 11. Hodinu před námi vyjel konkurenční autobus Katevu, a tak nás docela překvapilo, když jsme ho asi po dvou hodinách jízdy dohonili ve frontě na bulharsko-srbské hranici a zařadili se za něj. Zanedlouho jsme pochopili - fronta autobusů se vůbec nehýbala. Vzpomněli jsme si na loňský rok, kdy jsme tu stáli 4 hodiny v 35° vedru a udělalo se nám mdlo. Teď teda aspoň nebylo takové horko, ale i tak není zbytečné sezení v autobusu nic příjemného. Když jsme se po 3 hodinách (myslím) konečně dostali ke kontrole, začal mazec. Celník si vybral pasy a zanedlouho pan řidič vyhlásil několik jmen (všechno Bulhaři - asi už známé firmy) a dotyční se odebrali zřejmě k nějaké důkladnější prohlídce. Vůbec jsem nepochopila proč, neboť jen co jsme se dostali do Duty Free prostoru, veškeré bulharské osazenstvo, včetně maminek s dětma a pánů řidičů, se nahrnuli do krámů a přitáhli tašky plné kartonů cigaret a snažili se to poschovávat po autobuse. To vše před zraky srbských celníků, ke kterým jsme pak popojeli. Když zase vyhlásili ty samé chlapíky, zmínění už věděli, co mají dělat - šáhli pod sedačky, pár kousků šoupli celníkům a jeli jsme dál. Teda vlastně jenom kousek. Ani ne půl kilometru za přechodem jsme zastavili u motorestu, maminky šly krmit děcka a tatínkové prodat ty nakoupený cigára do motorestu (v čele s řidičema). Jenom několik Čechů naštvaně postávalo na krajnici a nadávalo na ty zbytečný prostoje. Koneckonců taková mi pak přišla celá cesta. Stavěli jsme co dvě hodiny, a když si řidič ještě na něco vzpomněl, tak třeba po 20 minutách od poslední zastávky zase zaparkoval a dal 10 minut přestávku (místo aby si sám skočil do krámu a za minutu se jelo). Tímhle stylem jsme se překodrcali Srbskem (konečně jsme při průjezdu Bělehradem nespali, bylo světlo, a nepřišel nám nic moc:-), Maďarskem, ten kousek přes Slovensko a už do Prahy. Když jsme stavěli kdesi na Vysočině, kolem 6 ráno, bylo jen asi 5 stupňů!!!

Nechápu, jak se to těm šíleným řidičům povedlo, když jsme furt někde stáli, ale na Florenc jsme přijeli jen asi o půlhodiny později. I tak ale už bylo na čase, posledních několik hodin už jsem se kroutila jak paragraf, nevěděla, jak si sednout a všechno mě bolelo. No a do toho šílená pražská zima!!! Prostě na tom návratu nebylo nic báječného, tak už abychom brzy zase někam vypadli....