Vlakem z Istanbulu do Malatye
... aneb s kolika Turky se dá seznámit během 30 hodin jízdy
Odesláno: | Napsal(a): Anča | Místo: Hatay

Přestože jsem se u pokladny na vlakovém nádraží několikrát snažila přesvědčit, že máme místa vedle sebe, nebo alespoň ve stejném kupé (32 a 46), našli jsme je samozřejmě 2 kupé od sebe. Tím vznikl stres na celou naší cestu. Usadili jsme se do kupé, kde zatím nikdo nebyl, do té, s číslem 32. Na nádraží v Haydarpasa nikdo nenastoupil a my doufali, že to tak i nějakou dobu zůstane. Zůstalo, ale opravdu jenom chvíli - do jedné z mnoha dalších istanbulských stanic jménem Pendik (my jsme ji trošku překřtili). Tam k nám přistoupila rodina - babička, děda a vnučka. Holka byla Turkyně každym coulem, ale babča s dědou se s náma dali bulharsko-rusky do řeči a vylezlo z nich, ze jsou původem z Bulharska:-) Jo a taky to, že nemají žádné místenky, což byl asi i důvod, proč se později vypařili neznámo kam (jenom vím, že ještě nevystupovali). Ještě ale za jejich přítomnosti k nám byl průvodčím plácnut fousatý dědula s velkým pytem čehosi. Jelikož při kontrole lístků žádný neukazoval, usoudili jsme, že důchodci tu jezdí zadarmo a tudíž taky bez místenky a prostě se nacpou, kde je zrovna volno.

Tímto dědulou byla ale kapacita našeho kupé naplněna, a tak když otevřel dveře další chlapík s místenkou, Péťa mu odborně vysvětlil náš problém s rozdělenými místy a Turek byl odsunut o dvě kupé dál:-)

Pak nastal velký třesk, právě když přišel průvodčí, protože rodina odešla a námi přesazený chlapík se pro změnu vrátil. Zanedlouho přistoupil mladý kluk, který se nejdřív nijak neprojevoval. Opět po nějaké chvíli se přihnal středně starý Turek, pěkný fanatik, jak se později ukázalo, ale nejdřív tam jenom hodil bágl a něco zabrebentil. Asi za hodinu, když jsme s Petíkem usínali poskládaní přes sebe, zase vtrhnul do kupé, udělal společně s mladým klukem, který nás budil, neuveřitelný tajfun a my se během chvilky octli na nejhořejších lehátkách. Ze začátku jsme si fakt libovali, že se s nima nemusíme mačkat dole a pohodlně se vyspíme. Chlapíci se dole sesedli a něco si turecky rozprávěli, pak ale ten hyperaktivní pustil z mobilu to jejich muezzínské vyzpěvování, přímo asi nějakou mši a všichni tam seděli jak v tranzu a poslouchali. My jsme jenom přemýšleli, jestli to není meditace před sebevražednou misí a jestli vlak za chvíli nevyletí do povětří......



Noc jsme přežili a dost pohodlně prospali. Někdy v 6 ráno jsme přijeli do Ankary, kde se totálně změnilo osazenstvo kupé - chlapíci odešli a místo nich se k nám nastěhoval velice sympatický starší pár tureckých turistů. Dostali jsme od nich víno a k snídani ekmek se sýrem, a když jsme se potom taky přemístili do nižších pater, docela jsme s nima pokecali, oba totiž mluvili perfektně anglicky. Zjistili jsme tak, že sice žijou v Antalyi, ale jinak jsou původem Holanďani, takže mezi sebou se i bavili holandsky. Asi si nežijou špatně, cestují po celém Turecku, většinou letadlem, a spí v drahých hotelech, občas si zajedou za kamarády do Holandska a příští rok by se chtěli podívat do Sýrie. My jim taky vyprávěli o našem cestování, dostali jsme ještě super oříšky a komentovali společně krajinu kolem, která se během dne změnila z města na absolutní placku, potom zase na kopečky a mezi nimi vesničky z kamenných domků, v době polední naprosto vylidněné.
Celou cestu s nimi jsme navíc strávili v kupé jen my, protože oni každého vypoklonkovali (pravděpodobně s nějakou výmluvou na nás, ale to je fuk:-)

Ve 3 odpoledne jsme dorazili do nám již známého Kayseri, kde dvojice vystupovala a nám se opět změnilo osazenstvo. Nahrnulo se sem děsivé množství Turků, vypadalo to jako máma, táta, 3 dcery a přítel jedné z nich. Ve skutečnosti to byly 3 dvojice - starší manželé (paní byla nádherně, bile oblečena), dvě sestry a holka s klukem. Starší se po čase někam odebrali, takže o těch jsme ani nestačili nic zjistit, zato s mladšími jsme během cesty pokecali, i když ne nijak zvlášť, protože nikdo z nich neuměl pořádně anglicky, jenom takové zlomky. Mladší ze dvou sester na mě pořád koukala, ale já už vím, že holt modrooké a blonďaté holky se mladým Turkyním líbí, připadají jim jako princezny:-) Ona taky první prolomila mlčení standartním "What is your name?" a s ní jsme si pak vyměnili emaily. Bylo jí 14, ale vypadala mnohem starší a podle našeho názoru byla moc hezká.

Zato druhému páru jsme dlouho nějak nemohli přijít na jména. Především se nám nelíbilo, jak vypité flašky a plechovky házeli ven z okna, ale podobně se tu bohužel chovají skoro všichni. Ten kluk si pak zapálil několik cigaret, ale asi jenom z frajeřiny, protože je skoro vůbec nekouřil, jenom držel v ruce a nechával smrad čoudit po kupé. To byla vysloveně nevychovanost, protože všichni ostatní ve vlaku hulili na chodbě!!! Navíc je netípal, takže i z popelníku se linul smradlavý kouř. Teprve u nějaké 4. cigarety mu to nějak docvaklo a zeptal se nás všech, jestli nám to vadí. Když jsme mu to ctyřhlasně odkývali, konečně s tím smradem vypadnul:-)
Po milé holce byl ale tenhle kluk další, kdo uměl pár anglických slovíček, a tak byli s přítelkyní zanedlouho taky zataženi do debaty. Jinak ona a možna i on byli vysokoškoláci, ta holka tam vytahovala nějaké vysvědčení, nebo diplom, nebo něco takového - bylo to ručně psané a moc hezké. Pak se tam spolu pokoušeli vymyslet rytmus nějaké písničky, což znělo asi: "Biki, biki, biki, uc.":-)

S mládeží jsme se rozloučili asi v půl 8 večer ve městě Sivas. Těsně před ním jsme také viděli první, fakt hustou, tureckou buřinu. Naštěstí jsme jí ujeli. Po Sivasu jsme se zamkli v kupé, vylezli si nahoru na naše vyzkoušené pelechy a do výstupu v Malatyi ve 2 ráno se trochu prospali.


Po 29,5 hodinach jízdy jsme konečně dorazili do naší cílové stanice - Malatya. Nádraží už jsme z loňska taky znali, tak jsme aspoň zavzpomínali:-) Pak jsme se v hale uložili na lavičky, jak je tady běžnou praxí, nádražák kolem nás ještě krásně vytřel, zavřel halu a zhasnul velké světlo a my se dospali do prvního fakt teplého rána...