Cesta na Nemrut Dağ
... aneb co všechno se může stát než se dostaneme na jeden kopec
Odesláno: | Napsal(a): Anca | Místo: Kizkalesi

Šerpa oslík k našim službám:-)

Budíček jsme si tentokrát dali vzhledem k místu nocování dřívější, sbalili jsme věci, já natáhla sukni a vydali jsme se do města Malatye. Jako první nám stál v cestě na velké křižovatce hypáč, loni bezejmenný, letos Carrefour:-) Oteváral ale až v 9, tak jsme se na něj vyprdli a namířili si to do centra, které má být podle průvodce vzdálené 2km. Furt jsme šli a šli, až nás to přestalo bavit a po německo-polském rozhovoru s místním Turkem (který má údajně za ženu Polku) jsme se otočili a vydali jinou ulicí zpátky. V Carrefouru jsme nakonec nakoupili pár drobností a na parkovišti před ním posnídali. Z aut projíždějících kolem si mohli Turci hlavy vykroutit, tak jsme jim aspoň mávali a navzájem se sobě smáli.

Po snídani jsme odchytli domluš (hrozný chaos, všechno šup šup a jedem:-) a svezli se na otogar, nebo-li autobusovée nádraží. Po výstupu o nás nikdo nejevil zájem, což nás překvapilo, neboť jsme čekali zuřivé odchytávání a lákání cestovek. Teprve přes další dva Turky jsme se dozvěděli, že dolmuše pod/na Nemrut nejezdí odsud, ale z nádraží dolmuší, kterému říkali Doğu otogar a je přesně na opačné straně města:-(

Nezbylo nám tedy než chytnout další dolmuš zpátky, řidič se sice na náš dotaz jestli jede na Doğu otogar tvářil divně, ale odkýval nám to (ostatně jako jakýkoliv Turek cokoliv:-). Vyhodil nás samozřejmě úplně jinde, protože na nádraží nejel, museli jsme ještě pěkný kus pěšky, naštěstí ale pořád po rovné silnici. Vtipné bylo sledovat reakce lidí, když jsme se jich ptali na cestu, protože někteří o tom nádraží evidentně vůbec nevěděli.

Když se nám tedy konečně povedlo nádraží najít (bylo asi půl 12), domluvili jsme si odvoz s jedním dolmušákem za 10 YTL/os. do vesnice Büyüköz, což je poslední civilizace pod Nemrutem, 11km od vrcholu. Za odvoz až na Nemrut by býval chtěl dvojnásobek. Jel ale až v 1, tak jsme se vypravili k nedalekému zelináři, že si konečně dáme melouna. Kdyz nám pan prodavač pomáhal vybrat co nejmenšího (přeci jen ve dvou to není jako jíst v 5:-), zkutálel se mu jeden a napráskl o hranu lísky, tak nám ho dal zadarmo (usoudili jsme, ze prasklý by stejně neprodal, ale možná jenom chtěl být milý:-). Sedli jsme si s ním opodál a kluk od stánku nám přinesl ještě lísku na podložení a nůž, ale nakrájení jsme odmítli, s melounama zacházíme po svém - lžíci a bagrovat:-) Pozdějc k nám přišel prodavač a pár pomocníků znovu, pokecali jsme a dali jsme mu pohled. V tu chvíli se přihlížející Turci úplně změnili v malé děti, kterým dáte zajímavou hračku, všichni se chtěli podívat a okomentovat to:-)

Potom jsme se dočasně rozloučili a my šli k nedaleké benzínce na záchod, který byl celkem luxusní (Petík se rozplýval o něco míň než já:-).

Vraceli jsme se stejnou cestou k nádraží a před zelinářem nás odchytil chlapík s velkým minibusem, jestli prý jedeme na Nemrut. My že do Büyüközu, a jelikož vypadal sympaticky a pravděpodobně to byl kamarád zelináře, domluvili jsme se, že teda pojedem s ním, v 1 hodinu. Naložil nám batohy na střechu auta, stejně jako další zásoby do horských vesniček, a my byli usazeni prozatím do plastových židlí venku a konverzovali i nadále na téma What is your name?, Where are you from? apod.
Ještě před jednou chlapík zavelel, nasedli jsme v očekáváníi, ale on jenom popojel na nádraží, zastavil přesně před tím dolmušákem, se kterým jsme byli domluvení poprvé a rozhodně jsme se s ním nemínili potkat, vystoupil z auta a s bandou dalších maníků se začali hrabat v motoru. Pak najednou zase nasedl, ukázal nám ať tu zůstanem, a dřív než jsme se stačili vzpamatovat a něco udělat, tak odjel!!! My zůstali čekat a jenom přemýšleli, jak se za posledních asi 50 lir, co máme v kapse, dostaneme domů:-(
No abych to zkrátila, prožili jsme si hodně pernou hodinku, protože naše dolmuš (i s bagáží, naštěstí) se opět objevila až někdy po 2. hodině. Taky jsme skřípali zuby, neboť nás čekal ještě výstup na Nemrut a času není nazbyt. No, chlap nás naložil a další asi třičtvrtě hodinu popojížděl po městě a nabíral lidi a zásoby do vesniček, evidentně taky naštvaný, že musel na něco čekat, co už mělo dávno být, a proto jede skoro o 2 hodiny později.

Jízda byla hodně o nervy, řítili jsme se ďábelskou rychlostí horskými serpentýnami, ty výhledy ale fakt stály zato. Hory úžasné, údolíčka taky, jenom na místě, kde na jaře asi protéká mohutná řeka, teď těžili štěrk nebo co.
Rozvezli jsme všechny babči a děduly i jejich pytle jídla na po vesničkách a skončili v Büyüközu. Bylo to pár chaloupek na prudkých svazích hor, kolem jenom posledních několik zelených stromů, jinak výš už rostla jenom suchá žlutá tráva. Všichni na nás koukali jak na blázny, že chceme jít na Nemrut pěšky, ale my se nedali zvyklat a vyrazili.

Šlo se pořád po silnici, takže naštěstí zabloudit nešlo. Krpál to teda ale byl jak prase!!! Nějakou dobu jsme se statečně škrábali nahoru, když nás dohnal mladý kluk s oslíkem. Kluk švihal angličtinu líp než my a chudákovi oslíkovi naložil naší bagáž, že nám to 500m vezme. Oslovi se to samozřejmě moc nelíbilo. Nám to ale moc pomohlo i ten kousek a hned se šlapalo líp. Kluk pak oslíkovi naložil větve otrhané ze dvou stromů, prý krmivo pro jeho zvířata ve vesnici. My šli dál a sledovali, jak se slunce pomalu šine k obzoru, kde navíc prší. Zezdola jsme ale za chvilku zaslechli auta - cestovky vezly turisty na Nemrut na západ slunce. Moc to nestíhaly. Před dolmušema jelo ale větší auto s korbou a 3 Turky, které nám zastavilo. Vděčně jsme se svezli až na Nemrut a ještě příjemně pokecali. Nejmladší z Turků měl 25 let a byl kartograf geodet, druhý pak lesní inženýr a třetí, který řídil, prý řidič:-)

Společně jsme vystoupali posledních několik metrů k sochám na posvátné hoře, nejznámejší z nich jsou hlavy králů. Od hlídače jsme se dozvěděli, že spát se tam nesmí, což nás trochu zklamalo, ale dalo se to čekat. Z dolmuší vylezli šílený davy tureckých turistů a fotili jak o život, i když už moc nebylo co. Omrkli jsme východní i západní terasu, pak se s našimi spolucestujícími rozloučili a sešli pár metrů ke Kafeterii, kde se údajně dá přespat.

Tam jsme se dozvěděli, že v dormu se můžeme vyspat za 80 lir, na terase za 20 (pak to klučina shodil na 10/os) a opodál ve stanu zadara, což jsme taky udělali. Až takovou vysokohorskou přirážku jsme tedy nečekali!!!
Uvařili jsme si večeři a celkem brzo zalehli, čekalo nás totiž brzké vstávání, abychom byli zpět u soch na východ slunce, který má být údajně v půl 6...


Přílohy:

K tomuto článku nebyla přiložena žádná příloha


Tento článek byl celkem zobrazen: 3519x.
Počet komentářů: 0   vypsat vše | napsat nový

Zde můžete vložit komentář:

Jméno:
Nadpis/titulek:
Email:
WWW:
Text příspěvku:
Kolik je tři plus dva? (číslo):
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:



K prohlížení těchto stránek je doporučeno použít inteligentní prohlížeče, tedy Firefox, Mozzilu, či Operu
© 2007 glumik | optimalizováno pro rozlišení 800x600 a vyšší | stránky respektují standard css2 | Naposledy aktualizováno: 23.08.07 00:18:16