Nemrut Dağ a přesun do Diyarbakıru
... aneb o nejhezčí podívané a o tom, jak se nechat napálit i víckrát za den
Odesláno: | Napsal(a): Anča | Místo:

Pokud jsme chtěli stihnout východ slunce, nezbylo nám, než se před pátou ranní vykopat ze stanu a vydat se cca 20-minutovým výstupem k sochám pod vrcholem Nemrutu. Tou dobou už jsme byli jedni z posledních, několik dolmuší totiž vyložilo hromadu turistů (převážně tureckých) a ti už dávno vyběhli pod vrchol, a teď čekali, zabalení v dekách , az se zpoza obzoru začne klubat rudé slunce. Všichni hypnotizovali východ, tak jsme si v klidu fotili a točili sochy, protože světlo na to už bylo dostatečné. Na východním obzoru byla hradba mraků, takže sluníčku to chvíli trvalo, než se dostalo i nad ně, ale když už se objevilo, byl to fantastický pohled. Dojem trochu kazily ty davy lidí, ale jinak to bylo opravdu náááádherné, nejdříve samotný východ, a potom hlavy a sochy ozářrené jitřním sluncem. Když jsme se dostatečně vynadívali i celou tu parádu zdokumentovali, došli jsme si vyfotit za denního světla i hlavy na západní terase a samozřejmě celé daleké okolí hor, vpředu s členitou Atatürkovou přehradou.

Po tomto úžasně estetickém zážitku jsme se vrátili ke stanu, zabalili a vydali se opačnou cestou, než jsme přijeli, zase do civilizace. Nejbližší byla odsud 54km:-)
Skoro celá silnice z nemrutských hor byla postavena ze zámkové dlažby, což nás tochu překvapilo. A nohy z toho začaly bolet mnohem dřív než z normální cesty. Pěkně jsme si vykračovali horama a kopcema, sluníčko nás opalovalo a my se kochali okolím. Asi po 5 km nás to ale přestalo bavit, baťohy ztežkly, teplíčko se změnilo v úmorné vedro a jako naschvál nejezdili žádná auta nahoru ani dolů, resp. nahoru nás míjely 2 dolmuše, ale ty tam asi zůstávaly na západ slunce, a těsně před naším odchodem tam přijel pár v osobáku, do kterého jsme vkládaly velké naděje, že by nás mohl zadarmo svézt. Dolů jeli přesně ve chvíli, kdy jsem dřepěla ve křoví docela daleko od Petíka a snažila se ulevit střevům:-( Nezbývalo tedy, než pokračovat vyprahlými horami dál po svých. Po dalších asi 2km jsme minuli nejdříiv stanici jandarmy (turecká armáda, tady pro vybírání poplatku za vstup do parku Nemrut Daği), a potom několik bývalých hotelů. U jednoho, stále ještě funkčního, jsme hodili sicnu, nabrali vodu, koupili si chlazenou na pití a majitel se nás snažil zlanařit, ať tam zůstanem přes noc, neboť jediná dolmuš za den, co jede odtud do Kahty, prvního menšího městečka pod horami, odjíždí zítra ráno, v půl 8. Nakonec z toho ale nic nebylo a my šli dál, s myšlenkou, že když máme konečně vodu, tak se někde za rohem upíchnem a uvaříme si oběd. Slezli jsme kolem několika dalších hotelů, většinou dost megalomanských, a v šílenem vedru se plácli do stínu u cesty. Čekali jsme, jestli něco nepojede dolů a za chvíli skutečně jelo - soukromá zásobovací dolmuš. Stopli jsme ji, ale chlapi jeli jenom do Karaduzu, což je malá vesnička pod Nemrutem. Nám se ale hodilo popojet každý metr, tak jsme se tam nechali odvézt. Chlapík nám zopakoval, kdy jede dolmuš do Kahty a hned taky dodal, že má v Karaduzu penzion. Odmítli jsme a nabídli mu peníze za odvoz sem (byl to nakonec tak kilák, možná dva). Ty si nevzal, ale vymyslel si na nás jiný plán - že prý nás odveze 15 minut autem odsud na rušnější silnici, kde jezdí víc aut, a chce za to "jenom" 10 lir. Po zvážení stavu nohou jsme si řekli, že nám to snad pomůže a vyjeli. Bylo to nakonec 6 km, čili naše nejdražší jízda autem v životě:-(((

Hlavní silnice byla rušnější než ta předešlá tak o jedno auto za hodinu, takže jsme udělali fakt super obchod!!! Chvíli jsme seděli, smažili se ve vlastní šťávě a nadávali, potom se přesunuli k nedaleké benzínce, u restauračky si koupili za naprosto nekřesťanský peníze limču a dozvěděli se, že za 45 minut jede domluš do Kahty. No aspoň něco. Zatím jsme se v klidu najedli z vlastních zásob a dál nadávali na vyděračský Turky, který by turistu nejradši sedřeli z kůže.

Dolmuš skutecně přijela a kluci to na nás zase zkoušeli - prej za 4 dolary! Chvíli jsem se jim snažila vysvětlit, že 1)dolary nemáme a 2)chlapík z Karaduzu ("our friend") nám říkal, že to stojí 3 liry na osobu, takže víc jak 6 mu prostě nedám. Jak jsme se nakonec hezky domluvili:-) Jízda byla naprosto šílená, čekali jsme, kdy skončíme někdě v příkopě, viděli jsme nějakou strašlivou pasteveckou vesnici, kde byly hromady dětí, zvířat a odpadků důkladně promíšené.

V Kahtě jsme vystoupili na otogaru a dřív než jsme stačili cokoli říct nebo se rozkoukat, už nás táhl zavalitý Turek ke své kanceláři, protože jejich dolmuš odjížděla za půlhodiny do města Siverek, kde se pak přestupovalo na další dolmuš do Diyarbakıru. Tam jsme měli namířeno i my. Batohy nám zase hned sebrali a naložili na auto, tak jsme se před ním usadili na přistavené židle a čekali. První dolmuš nás vyšla dohromady na 12 lir, což za cca 100km nebyla špatná cena, ještě navíc, když v tom byl převoz trajektem. Auta totiž na této trase musí překonat Atatürkovu přehradu, což probíhá jednou za čas právě na trajektu. Na obou stranách přívozu stojí malé restauračky, kde se odpočívá ve stínu a čeká až pojede trajekt. My jsme u jedné takové viděli suprovou ještěrku:-)
Nakládání aut na trajekt je něco naprosto neuvěřitelného, to se prostě musí vidět. Uplatňuje se při tom kombinace turecké řidičské zručnosti (ta je hodně velká, jinak už by půlka Turecka pomřela v autech) a všeobecného megalomanství, neboť se tam prostě musí naložit všechna auta, která na to čekají, být za cenu, že se nezavře najížděcíi část a zabezpečení je tak nulové. Mezi auty většinou není místo ani pro lidi, ale stejně se tam nějak namačkat musí. No děs běs, ještě že krajina kolem byla úchvatná a voda v přehradě průzračná, takže jsme měli o zábavu při plavbě postaráno.
Za přehradou se totálně změnil ráz krajiny a na celém východě už pak takový zůstal - najednou kolem nic nerostlo, všude jenom kamenitá poušť, sem tam kousek zoraný a zavlažovaný, nebo se tam líně povalují stáda krav a ovcí nebo koz.
Siverek byl první město, které nás skutečně vyděsilo a doufali jsme, že na otogaru hned přestoupíme a pojedem. Cestou tam jsme projížděli nejhorší čtvrti města, všechno vystavěné na kamenné poušti, bahnité cesty, všude haldy odpadků, mezitím kozy a špinavé děti - no hrůza! Ještě že na otogaru to bylo přesně podle našich představ - jenom jsme přeložili bágly, snažili se nereagovat na desítky dětských žebracích Hello, money! a rychle zas odjeli. Potom už jsme jeli hezčí části města, docela i moderní zástavbou, lidi čistý, ženský dokonce bez šátku (usoudili jsme, že to je možná proto, že tady už převažují Kurdové). Ze Sivereku do Diyarbakıru vede rovná dálnice, co taky jiného v kamenité poušti stavět?

Na diyarbakırský otogar jsme dojeli už za tmy a snažili se zjistit, kam a kudy se z něj dostat. Přifařil se nějaký docela slušně vypadající chlápek a s pomocí nedalekého klučiny koukajícího z autobusu a maličko mluvícího anglicky tvrdil, že má penzion a dá nám cenu 10 lir/os. To jsme ani ve snu nečekali a přišlo nám to divné, tak jsme se snažili ještě několikrát ujistit, on všechno odkýval a už nás vedl do své dolmuše. Odvezl nás do centra, před hotel Gap, o kterém Petík na nádraží mluvil, že tam bychom se chtěli dostat. Nějak jsme nechápali, co to má znamenat, ale vzápětí nám bylo jasno, neboť vyděrač turek se začal dožadovat "svých" 10 lir. No byl to samozřejmě taxikář a ty šílený prachy chtěl za odvoz. Chvíli jsme se s ním snažili hádat, ale byl docela vostrej, tak jsme mu peníze radši dali (s českým komentářem ať si je strčí ...).

Hotel Gap vypadal i podle průvodce celkem rozumně, ale nakonec jsme po dnešních zbytečných výdajích podlehli nabídce sousedního hotelu Van Palas, kde chtěli za noc 14 lir/oba (v Gapu 15/os). Pokoj vypadal jak vězeňská cela, záchody příšerný a do sprchy jsme se odvážili jenom nakouknout klíčovou dírkou (viz fotogalerie). Hlavní problém bylo ale šílené vedro v pokoji a kombinace s naším celodenním permanentním přehřátím byla prostě vražedná.

Cestou do večerního města za jídlem jsme pokecali chvíli se spolubydlícími - dvěma Korejkami a Angličanem, který vypadal jak přestárlý hipík a hrozně blbě jsem mu rozuměla (sebekriticky uznávám, že to asi nebyla JEHO chyba:-). Od Korejek jsme dostali kusy melouna, jejich pěstováním je Diyarbakır proslulý.
Vysněnou lokantu už jsme žádnou otevřenou neobjevili, a tak jsme za celkem ještě rozumné 2,50 liry vyzkoušeli et döner, nebo-li jehněčí kebab. Bylo to výýýborné a docela i syté.
Během návratu do hotelu jsme potkali zvláštního chlapíka, který tvrdil, že pracuje pro BBC a ukazoval nám i legitku. Na fotce byl ale někdo úplně jiný. Ze slušnosti jsme si s ním dali čaj na ulici a proběhla asi podobná debata jako před dvěma lety v Istanbulu s "hašišákem" - lákal nás na hory doly a tahal z nás (ze mě) přitom informace. Mně to bohužel nějak nedošlo včas, a tak jsem mu toho vykecala docela dost:-( Po rozloučení byl Petík rozhodnutý zítra hned ráno odjet, po přečtení průvodce si to ale rozmyslel a vymyslel mi trest - ještě den tu zůstaneme a když ho někde potkáme, budu mu muset vysvětlovat, proč jsme se nerozhodli přijmout jeho pozvání k němu domů, atd...

Večer v pokoji byl z výše uvedeného důvodu (vedro jak v sauně) šílený a usnuli jsme v podstatě vytuhnutím z horka.