Centrum Kurdistánu - Diyarbakır
... aneb jak přežít vedro v neklimatizovaném pokoji a jak přežít "nálet" foto a penězochtivých dětí
Odesláno: 12.09.2007, 13:05:27 | Napsal(a): Petr | Místo: Alanya, Antalya

Jak již bylo řečeno, vedro bylo naprosto nesnesitelné, a to, že jsme bez nějak častého buzení noc přečkali, považuji za takový menší zázrak. Ale povedlo se. Hned ráno, dokud se rtuť teploměru pohybovala okolo příjemných 30°Celsia, jsme vyrazili na prohlídku města. Po několika krocích se k nám opět odkudsi přitočil jakýsi Turek a dal se s námi do řeči. Údajně pracuje jako zdravotní bratr v nemocnici a po několika seznamovacích větách nás zase zval na čaj. Tentokrát se nám podařilo s díky odmítnout a po chvilce společné cesty nás nechal jít dál samotné. Zanedlouho jsme dosáhli Mardin Kapisi - jedné z několika bran, kterými se dá do města dostat.

... Diyarbakır je totiž kolem dokola obehnán mohutnými a velmi zachovalými hradbami, po nichž se dá v některých úsecích i procházet. Jedna taková možnost vstupu nahoru na hradby se naskýtá právě v blízkosti Mardin Kapisi. Diyarbakırské hradby jsou údajně vedle Velké čínské zdi jediným, člověkem vytvořeným útvarem, který lze vidět z vesmíru. Ovšem ověřit tento údaj bohužel nemůžeme....

Před výstupem na samotné hradby jsme prošli branou ven a na prvním místě, kde bylo vidět na Tigris, jsme udělali pár fotek a záběrů. O velkolepý pohled však příliš nešlo, neboť v letním období je většina řek v Turecku vyschlá, případně dosahují podoby maximálně menší české říčky. Následovala procházka po hradbách, ze kterých bylo vidět město jako na dlani a při pohledu ven byli k vidění slumy přilepené na vnější stranu hradeb. Velice zajímavý pohled. Šli jsme asi 15 minut, ale slunce začalo již připalovat, a tak jsme v blízkosti brány v západní části (Urfa Kapisi) opět sestoupili do úrovně rušných diyarbakırských ulic.

... V Diyarbakiru se návštěvník zorientuje velmi rychle, alespoň teda v jeho centru. Jak již bylo řečeno, město je obehnáno hradbami a vnitřek města je rozdělen pomocí dvou hlavních ulic na čtvrtiny. Jedna třída vede od západu na východ (od Urfa Kapisi k Yeni Kapisi) a uprostřed ji kolmo protíná druhá třída vedoucí od severu na jih (od Harput Kapisi k Mardin Kapisi). Mezi nima ještě pár dalších bran vedoucích do města, ale ty již nejsou důležité. Turistovi stačí držet se jedné z hlavních tříd a od jakékoliv brány se vždy dostane do úplného centra města...

Vydali jsme se zpátky k centru, avšak ještě před tím jsme se šli podívat k syrskému ortodoxnímu kostelu, který však byl takhle brzy dopoledne ještě zavřený. Po dostatečném procourání města jsme se rozhodli odebrat zpátky do našeho "úžasného" hotelového pokoje a v něm přečkat polední vedro. Jelikož jsme záhy však zjistili, že už nemáme co pít, odběhnul jsem do nejbližšího obchodu pro nějaký chlazený nápoj, zatímco Anča si dělala zápisky do deníku. Po několika krocích jsem však při vyhýbání se turecké slečně špatně sešlápl a totálně si pochroumal kotník. Až do konce celé cesty se mi nepovedlo to úplně rozchodit, což bylo v některých situacích dost nepříjemné. Již kulhajícího mě během hledání obchodu odchytil nás známý "zdravotní bratr" z rána a pomohl mi sehnat alespoň Coca-colu. Pak se hned ptal, kde jsem nechal Anču a kdy přijdeme na čaj, tak jsem zamumlal, že již na mě čeká v jiné ulici, že za ní spěchám a že přijdeme později. Abych svoje slova potvrdil rozběhl jsem se směrem k hotelu, což můj kotník sice nesl těžce, ale chlapíka jsem se zbavil. Na pokoji jsme pak byli asi do tří a zatímco já si dával do kupy bolavou nohu, Anča doběhla pro vynikající kebab, který dělali hned u vchodu do hotelu a ke všemu za velmi příznivou cenu - 1 YTL.

Po našem dalším odchodu z hotelu jsme nejdříve zamířili na internet do nedaleké kavárny, kde měli úžasnou klimatizaci, a poté jsme se vydali k Oğrun Kapisi, odkud dle průvodce měl být pěkný výhled na řeku Tigris a pole melounů rostoucích podél něj. Skutečnost však byla jiná. Po projití brány jsme se rázem ocitli v jiném světě. Kolem pobíhali děti, zřejmě kurdského původu, a s velikým zájmem koukali na dva vetřelce. Po chvíli (velmi krátké) odhodili stud a začali konverzovat. Typické otázky odkud jste, jak se jmenujete apod. vystřídal po chvilce velký zájem o můj foťák. Zatímco my pořád šli dál od hradeb děti za námi pobíhali a chtěli vyfotit. Nejdříve sami a potom s Ančou, ze které nemohli spustit oči. A tak jsem fotil a fotil a velmi pomalým tempem jsme se při tom dostali na místo, odkud byl výhled na řeku. Ovšem opět se žádná velká podívaná nekonala a zatímco řeka byla alespoň trošku vidět, po slibovaných melounových polích nebylo ani vidu ani slechu. A v ten moment, v moment kdy jsme konečně zastavili, zvýšili děti svojí aktivitu. Začali nás učit co se jak řekne v turečtině, opět se dožadovali focení a jedna z nejaktivnějších dívek nám chtěla ukázat svůj dům, což jsme s díky odmítli. Také se mezitím dav dětí rozrostl a od jednoho z nově příchozích zaznělo po chvilce osudové slovíčko - "para"; tedy "money" čili volně přeloženo (vezme-li se to s přihlédnutím k tónu) "hele, vy bohatí turisti, koukejte nám navalit nějaké ty peníze!"
V ten moment se přidali i ostatní děti, zatímco my se snažili tvářit co nejnechápavěji a pomalu se vydali k ústupu. Děti se nám tedy snažili vysvětlit všemi možnými způsoby co po nás chtějí a opět nejaktivnější dívenka nám nasypala slunečnicová seminka do ruky, aby se za ně následně dožadovala peněz. Atmosféra houstla a my zrychlili tempo a chtěli být co nejdříve zase zpátky za hradbami. Doufali jsme, že tam za námi děti už nepůjdou. Naštěstí jsme míjeli nějaké dospělé, kteří se na děti rozkřičeli a většinu z nich zahnali. Nakonec jsme prošli branou a i ti nejvytrvalejší další pronásledování vzdali a my jsme si mohli oddechnout, že jsme se za hradby dostali živí a zdraví. Cestou jsme ještě zašli do nedaleké autobusové společnosti Öz Diyarbakır, kde jsme si zařídili autobus do Urfy. Ten nám měl jet v devět ráno z otogaru a za lístek jsme zaplatili 15 YTL/os. Ve společnosti nám také řekli, abychom se ke kanceláři dostavili již v 8:00, kdy nás nabere servis dolmuš, a odveze na otogar. Po zakoupení lístku jsme se již odebrali na pokoj, kde jsme si ukuchtili bramborovou kaši z pytlíku, kterou jsme promíchali s náplní kebabu, který jsme pro tento účel zakoupili v našem oblíbeném stánku vedle hotelu. Bylo to opravdu moc dobře. Následovalo balení, Anča ještě chvilku psala deník, ale brzy jsme šli ležet, abychom to nelidské vedro zaspali...