Přesun a první nakouknutí do Şanliurfy... aneb po stopách poutníků několika náboženství
Odesláno: 12.09.2007, 13:05:40 | Napsal(a): Anča | Místo: Alanya, Antalya
- Şanliurfa je velice známé poutnické místo, údajné rodiště Abraháma a zároveň prý už hodně orientální město. O tom člověka přesvědčí zejména stará Urfa (místní, zjednodušený název), ve které se nalézají hlavní památky a nízké domky se šplhají po okolních kopcích.
- Asi nejnavštěvovanějším, a rozhodně nejfotogeničtějším místem v Urfě je Gölbaşi, což je komplex parku, dvou mešit a dvou nádrží plných posvátných kaprů. Tyto nádrže údajně zachránily proroka Abraháma před smrtí v plamenech, když ho do nich nechal svrhnout asyrský král Nemrut - plameny se přesunuly do vody a změnily se v tlusté kapry. Kdo by dodnes některého z nich ulovil a snědl, ihned oslepne.
Na jedné z nádrží je možné se projet na lodičce nebo posedět u čaje v některé z mnoha okolních zahradních restauraček, ovšem jen pokud nemá člověk hluboko do kapsy:-)
Jelikož jsme měli být v 8 před kanceláří Öz Diyarbakır, nastavili jsme časného budíka, abychom stihli zabalit. Poté, co jsem způsobila menší rozruch, když jsem zapomněla lístky na autobus pod polštářem v pokoji a musela se pro ně vracet (naštěstí tam byl náš odchod každému ukradený, takže jsem si je v pohodě vyzvedla), jsme se usadili v příjemně klimatizované kanceláři a čekali na servisní dolmuš, která nás poté dovezla na otogar. Peťovi způsobila hysterický záchvat vosa, která vlétla do auta a nemohla se dostat ven, takže vztekle pobzukovala a píchala zadkem všude kolem sebe.
Na velkém, moderním nádraží (jak jinak, v Turecku) jsme si tak akorát koupili pití na cestu, prohlídli pěkny autobus a už uháněli do Şanliurfy (zkráceně místně také Urfa). V autobuse byla supr klimoška a i slušná obsluha - nedostali jsme sice bábovičku, zato pití (čaj, kafe, džus, cola, fanta, a voda kdykoli) roznášel steward po každé větší zastávce. My ho dostali dvakrát:-) Jen jsme se zděšením sledovali teploměr, který ukazoval venkovní teplotu a v poledne, když jsme dorazili do Urfy, hlásil 40 stupňů!!!
Hned po výstupu z autobusu na nás začal nějaký Turek hulákat kam jedeme a jestli hledáme hotel, aniž bychom se rozkoukali nebo stačili nějak zareagovat. Naše váhání si vyložil jako souhlas a v mžiku nám podával mobil. Na mé nesmělé "Hello?" jsem si vyposlechla nabídku ubytování, že prý ten člověk má penzion přímo v centru a nabízí nám ubytování za 20 lir/os. Několikrát jsem se mu pracně snažila vysvětlit, že už máme rezervaci v jiném hotelu (což samozřejmě nebyla pravda, ale kdybych mu vysvětlovala, že si prostě chcem hotel najít sami, mělo by to stejný efekt jako házení hrachu na zeď:-), ale on furt že to je No problem a tak. No povedlo se mi to pak nějak ukončit, snad aniž by se cítil uražený, a ještě po překonání parkoviště taxíků jsme vyrazili do centra.
Nějak jsme se ale špatně zorientovali hned na začátku, takže jsme sice do centra mířili, ale ne přes oblast levných hotelů, kam jsme chtěli. Místo toho jsme se v šíleném, spalujícím vedru vláčeli po rozpálené ulici kolem nějakého velkého staveniště a furt na nás někdo troubil, až už nám to lezlo krkem. Asi v polovině cesty do centra nás odchytil holohlavý chlápek s manželkou, podle průvodce typickou potetovanou Kurdkou, oba mastili angličtinu jak když bičem mrská. No jak jinak, měli nedaleko penzion a snažili se nás tam nalanařit, což se jim i povedlo. Nejdřív jsme se samozřejmě šli "jenom" podívat. Nějak jsem si mezi polorozpadlými barabiznami neuměla představit penzion, za který bych byla ochotná platit (původní cena byla 20 lir/os., nakonec jsme se dostali na 15 se snídaní), ale opravdu se před námi za chvilku vyloupl. Respektive byl to jakýsi dvorek zastřešený popínavým vínem, uprostřed strom, stůl a dva gauče na sezení, kolem pak jednotlivé místnosti - velká, čistá koupelna s tureckým i evropským záchodem, dál 3-4 lůžkový pokoj s klimatizací, který nám byl nabízen, hned vedle podobný, ve kterém bydlel mladý polský pár a v protějším bloku obytné, nezavírací místnosti domacích. Po děsné, rozpálené cestě z otogaru, šílených nocích v Diyarbakıru a obecně v jednom z nejteplejších tureckých měst, nás nejvíce zaujala klimatizace - dokonce tak, že hlavně kvůli ní jsme nakonec na nabídku 15 lir/os se snídaní kývli.
Asi hodinu jsme si srovnávali svoji tělesnou teplotu rozvalení pod klimoškou a potkali se mezitím i s našimi sousedy. Na dvou mladých Polákách mě nejvíc rozčilovalo, že s náma odmítali mluvit polsky, nebo aspoň nějak slovansky a stejně jela angličtina osotošest.
V největším poledním žáru jsme vyrazili původně jenom pro něco k pití a jídlu, ale pak z toho byla pěkně dlouhá procházka. Nejdříve jsme zalezli do velkého městeského parku, v němž se nacházejí všechny významné památky města, za kterými sem jezdí davy turistů a poutníků. My jsme se prošli kolem Balıkıgöl, udělali několik fotek a záběrů úžasně fotogenického mešitního komplexu, a potom pokračovali dál parkem. Vyšli jsme u velkého bazaru, ale kebaby tady byly na nás docela drahé, tak jsme je zatím jen tak míjeli. Nejvíc stánků prodávalo oříšky a koření:-) Mimo tento hlavní bazar jsme proběhli ještě ovocný trh, ale bez jakéhokoliv udání cen se nám nechtělo nic nakupovat. Prošli jsme tu turističtější část trhu, a poté i tu "domácí", kde se dalo sehnat zejména maso, většinou jehněčí nebo skopové, vnitřnosti jaké si člověk jenom navymýšlel:-) Vždy hned vedle stál i krámek, kde se prodávaly ovčí kůže a vlna. Na konci trhu jsme se na chvíli posadili na lavičku, protože v šíleném vedru nás síly rychle opouštěly, a už u nás byl další Turek, mladý chlapík, co uměl anglicky jenom pár slovíček, ale pozval nás na čaj. Usadil jsme se na malých stoličkách před jeho obchůdkem s ovčími rouny, dostali naprosto výborný čaj a od jeho kamaráda pekaře, který k nám také přisedl, ještě skoro celý placko-chleba. Byl dost bez chuti, ale příjemně křupavý. Pokecali jsme, udělali hromadu fotek a slíbili jejich poslání, poptali se ještě po supáči a vyrazili ukazovaným směrem.
Hlad nás přemohl a my vyzkoušeli novou věc - köfte döner, což byly malé karbanátky se zeleninou a kořením zabalené v placce. Děsně nám to chutnalo a za 1 liru to bylo i dost levné. Pokračovali jsme dál a dostali se tak na rušnou a moderní ulici Divan Caddesi, kde bylo mnoho restauraček, suvenýrů a obchodů s hadrama, ale normální potraviny žádné. Supermarket jsme taky nenašli, ačkoli jsme se pořád někoho ptali - vždycky ukázali jenom že furt dál a nás to už po pořádném kusu pěší chůze přestalo bavit. Za nehorázné peníze jsme koupili vychlazené pití od totálně nechápavého a nedůvtipného Turka, který nedokázal pochopit, že prostě chceme nejdřív vědět cenu (v tomhle městě se totiž ceny naprosto nikde neudávají, stejně tak jako na většině míst, kam jezdí větší množství turistů - s výjimkou těch úplných přímořských letovisek). Okruhem jsme se vrátili k Balıkıgöl a od něj už hravě trefili do penzionku.
Celé odpoledne jsme pod klimoškou rozdýchávali náš výlet a někdy v půl 7 se vydali znovu do města - pro večeři a udělat nějaké večerní fotky. Zejména Yeni Camii byla v záři zapadajícího slunce naprosto úchvatná! Vzali jsme si pro jistotu i vhodné oblečení a podívali se do Abrahámovy jeskyně, každý zvlášť díky odděleným vchodům pro muže a ženy, ale nic tam nebylo, jenom pár poutníků v náboženském tranzu:-)
Na bazaru jsme zjistili, co jsou načervenalé plody mezi oříšky, které nás zaujaly už odpoledne (nejen cenou:-), a sice byly to čerstvé pistácie, kterým jsme neodolali. Loupání bylo sice trochu složitější, ale stálo to zato:-)
Na začátku Divan Caddesi jsme potkali Angličana z Diyarbakıru, tak jsme aspoň pokecali a společně poseděli v zapadlé lokantě, kde už se nevařilo, ale udělali nám opět výborný čaj. Při loučení s Angličanem nám ještě doporučil jednu lokantu, ale my hledali spíš nějaký kebab na ulici. Když už jsme pomalu začínali ztrácet naději, že bychom dneska pojedli něco z turecké kuchyně, byli jsme odchyceni do téměř zavírající kebabárny, kde jsme za 2 liry dostali rozpůlený obrovský tavuk döner (kuřecí kebab), kam si Petík naporoučel chilli papričky a extra porci koření a já pak skoro plakala:-) Chlapíci nás posadili dovnitř a pro ukrácení čekání jsme dostali vychlazený ayran - měla jsem hroznou žízeň, tak jsem to nakonec nějak zvládla, ale jinak nás tímhle slaným, kysaným, jogurtovým nápojem moc neuhostí:-) Statečně jsme zvládli i kebab, po kterém jsem musela snad šlehat plameny, ale naštěstí jsme nakonec dostali ještě velkou dávku čisté vody. Pánové kuchaři nám ještě zapózovali u grilu s posledními zbytky masa, pak už jsme se ale opravdu rozloučili a mazali do penzionku. Chtěli jsme ještě zastihnout Poláky vzhůru a případně se domluvit na společné zítřejší cestě do Harranu, protože Azíz nám pro více lidí nabízel lepší cenu.
Když jsme se vkradli na dvorek, Azíz se ženou Falidou spali na venkovních gaučích, ale rychle se probrali. Poláci byli také ještě vzhůru, tak jsme se všichni společně domluvili, že se zítra pojedem podívat do vesnice Harran, za cenu 20 lir/os. (kdybychom jeli sami, chtěl po nás Azíz 30 lir/os.). Jinak se tam dá jet i dolmuší, ale musí se tam pak přespat, neboť jede jenom jednou denně tam a jednou zpátky, takže se nám to celkem hodilo.
Ustlali jsme si společně pod klimoškou, protože ani jeden jsme nechtěli spát na druhé, neovívané posteli:-)