Výlet do Harranu a další objevování Urfy
... aneb jak jsme se podívali do tradiční vesnice, vylezli na ufrský hrad, prošli opět půlku města a konečně našli hypáč
Odesláno: 12.09.2007, 14:08:29 | Napsal(a): Anca | Místo: Antalya

Ulove domecky
Něco o Harranu
Starobylá vesnice Harran leží 45 km jihovýchodně od Şanliurfy. První zmínky o ní jsou staré více než 6000 let, bylo tu tedy jedno z nejstarších osídlení na zemi. Poprvé zde vytvořili prosperující obchodní centrum Asyřané. Roku 53 pr.Kr. zde byl se svým vojskem poražen Parthy římský generál Krassus. Později se město stalo významným centrem vzdělanosti a tento status si udrželo i za vlády Byzance a Arabů, kteří zde založili proslulou univerzitu.
Ve 13. století bylo město zpustošené vpády Mongolů a zůstaly po něm jen archeologické památky.

Dnes je častým cílem turistů zejména díky domkům s konickými střechami, které vypadají jako úly. V okolní planině je to poslední vesnice tohoto rázu.

Dle včerejší domluvy jsme byli v 7 hodin připraveni na odjezd do Harranu, ale ještě předtím jsme dostali snídani (čaj, placko-chleba, slaný ovčí sýr, domácí marmeládu a nakrájená rajčata a okurky) - jenom my, Poláci si ji neusmlouvali:-) Za chvíli ale přišel ten kluk, že holce, Agnieszce, neni dobře a nemůže jet, ale že jestli budem souhlasit s cenou, tak on by jel. Na Petíka taky přišly nějaké střevní potíže, ale výlet jsme obětovat nechtěli, tak jsme souhlasili, i když cena se naprosto záhadně zvedla na 25 lir/os. (když to mělo být za 4 lidi 80 YTL a za 2 60YTL, tak teoreticky mělo stačit i 60 za 3 osoby...no, Azíz byl prostě obchodník, i když podle nás trošku zlodějskej:-). Nicméně před půl 8 jsme naskákali do auta a vyrazili.

Šíleně jsme se prodírali městem, malými, úzkými uličkami, až jsme se nakonec dostali na celkem slušnou výpadovku a po ní pádili až k odbočce na Harran, který je od Urfy vzdálen celkem 45km. Nejdřív nás Azíz vyhodil na kopečku u rozlehlých, oplocených ruin a něco málo o nich povídal, hlavně ale odehnal dav žebrajících, umouněných dětí, který se tu vrhal na všechny, kdo vystoupili z nějakého dopravního prostředku. Omrkli jsme archeologické naleziště, kam se nesmí, a přesunuli se ke zbytkům univerzity, kam se taky nesmí. Respektive když už se sem člověk za velký peníze dostane, může si připlatit ještě 5 lir a je vpuštěn za plot mezi památky. Tuto velkorysou nabídku jsme i s Polákem odmítli, vyfotit to šlo úplně stejně i ze svahu nad plotem. Od věže a brány univerzity jsme se zvolna přesunuli již do samotné vesnice, a tam obdivovali především konické střechy domů, které vypadají jako včelí úly a jsou pro Harran naprosto charakteristické. Ve většině domů se normálně žije, ale jeden celý dvůr je upraven pro turisty jako skanzen - jsou tu vystavené původní nástroje vesnického života, stejně tak jako vnitřní výbava místnosti, které si člověk může prolézt. Při prohlídce mužské a ženské místnosti mě odchytil místní kluk a začal mě oblékat do tradičního ženského oděvu oblasti - na hlavu specificky uvázaný šátek, na tělo něco jako tlustý župan, celý pošitý barevnými plíšky a zavázán dalším šátkem. Teprve když jsem vypadala jako papoušek, bylo mi dovoleno vyjít z místnosti a zavolat si Petíka na vyfocení. Jelikož jsem ale vylezla přímo uprostřed dvora, kde se už nashromáždila slušná skupinka tureckých turistů, toho fotografování bylo až moc. Většina ženských a i hodně chlapů si ale pak tradiční oděv šla také vyzkoušet - byla tam k tomuto účelu velká šatna, kde si mohl každý vybrat:-) Když potom chodily krásně barevné ženy a tmaví chlapi s bílými šátky upevněnými nádherně vázanými čelenkami, byl to moc hezký pohled. Jenom jsem si nějak neuměla představit, že bych v tom celý den okopávala brambory na poli nebo něco podobného:-)
Po tomto veselém zpestření jsme se nechali ukecat a v zastřešené části dvora chvíli poseděli u čaje. Byl hořký a stál 0,50 lir. Azíz samozřejmě neplatil nic...
Ze dvora jsme se dopoledním žárem přesunuli k poslední pamáce Harranu, a sice Kale (hradu, v tomhle případě spíš zřícenině:-). Kousek se na něj vylezlo do kopce, a pak jsme ho nějakou chvíli obcházeli a fotili ze všech stran. Nejlepší byl pohled z něj na celou vesnici s úlovitými střechami.
Někdy kolem 11 hodiny jsme ukončili prohlídku, nasedli do rozhicovaného auta a uháněli zpět. Azíz si na plný koule pouštěl nějakou břesknou kurdskou dechovku a ještě do toho juchal a my z toho měli hlavy jak balony.

Nejteplejší část dne jsme potom strávili v pokojíku pod klimoškou a k obědu si uvařili polívku z vlastních zásob. Polákům jel ve 4 autobus do Istanbulu nebo kam, už se stejně vraceli, takže jsme se jenom mezi dvěrma rozloučili. My jsme si zatím plánovali, co teď a co potom, a rozhodli se večer jít podívat na urfskou Kale při západu slunce.

Jak jsme si řekli, tak jsme i udělali a byl to jeden z nejestetičtějších zážitků. Nejenom že je odtamtud nádherný výhled na celé město, starou i moderní část, ale ten večer se na obloze objevilo několik mráčků a díky nim byl i západ slunce prostě úžasný:-) Při placení vstupného 2 liry/os. jsme sice ohrnovali nos, ale nakonec to zato určitě stálo.

Když nás malý klučina vyhnal někdy před 7 z hradu, že už zavírá, šli jsme se podívat ještě na osvětlený mešitní komplex kolem Balıkıgöl, neboť to bylo taky něco nádherného. Udělali jsme pár fotek a šli směrem do města, když najednou za sebou slyšíme "Peter, hello!" a žene se k nám prodavač ovčích kůží, který nás včera pozval na čaj, s dalším ze svých bratrů (jenom včera prohlásil asi o 3 chlapících stojících kolem, že jsou jeho bráchove, ale ono to tady asi tak opravdu je:-). Přifařili se k nám a my se jich po zbytek večera nemohli zbavit. Ze začátku bylo všechno v pohodě, evidentně neměli po večerech co na práci, takže se s náma vydali k supáči, na který jsme se jich ptali uz včera, ale nenašli jsme ho....museli jsme být za úplné trubky. Dokonce nás po cestě pozvali ještě na výbornou tříšť a ledovou vodu (pak večer ještě jednou kupovali vodu). Jelikož ale ani neuměli pořádně anglicky, konverzace byla taková nijaká, časem se omezila jenom na učení jich různých slovíček anglicky a česky (já si to turecky nepamatuju:-) a to člověka nevydrží dlouho bavit.
No, nicméně díky nim jsme konečně našli vytoužený supáč, teda vlastně hypáč, ještě tak dvakrát daleko než co jsme vydrželi jít včera. Jmenoval se Yimpaš a nakonec jsme tam moc použitelných věcí nenašli. Turci sice vařej výborně a obchod byl fakt vybavenej, ale nic se nedalo použít na to naše "pohotovostní" jídlo. Navíc jsme pobavili celej krám tím, když jsme se těm našim dobrodincům, kteří byli bohužel i na turecké poměry dost natvrdlí, snažili vysvětlit, že nevíme, co nakupovat a budeme tam dlouho, tak že na nás nemusí čekat. Nedokázali to pochopit ani omylem a bavilo se tím celé široké okolí, včetně nás:-) Po několika marných pokusech jsme to vzdali a snažili se smířit s tím, že je máme pořád za zadkem. Nakoupili jsme teda hlavně pití a mazací sejra a jelikož jsme plánovali platit kartou, docela jsme se rozjeli. O to víc jsme byli překapení u pokladny - naúčtovali nám nějak moc a nevzali mi kartu - prej "Kart problem." Říkám OK a podávám pokladní druhou kartu. "Kart problem." To už mě dost vytáčí, protože to evidentně nebude problém v mých kartách, že? Petík vytahuje svojí kartu, ale vše se úplně stejně opakuje. Jsme naštvaní, ale pokladní se všechny tváří neústupně a naši kamarádi jako trumberové, tak holt vysypeme kapsy a dáme jim peníze. Kontrolujeme účet a opravdu zjišťujem, že si slečny chtěly trochu přilepšit - nejdražší položku, džus s granátovým jabkem, máme na účtě 3x!!! Okamžitě se na ně vrháme jako vosy a pomáhá nám ještě jeden turecký tatínek s malým dítětem, který umí obstojně anglicky a zároveň je schopný něco zařídit. Pokladní si předávají účtenku několikrat sem a tam, ale chybu v klidu uznávají a peníze jsou nám vráceny. Zloději jedni zlodějský, do tohodle hypáče UŽ NIKDY!!!!!!

Zpátky jsme se vydali jakože směr otogar, protože odsud už by to mělo být blíž než zase přes celé centrum. Důvěřovali jsme přitom našim spoluputovníkům, kteří nám navíc nesli těžké tašky, ale ukázalo se, že svoje město znají asi tak stejně jako my. Prokličkovávali jsme většími i menšími uličkami, udělali ještě několik společných fotek a oni z toho měli radost jak malý děti. Vraceli jsme se samozřejmě přes centrum a podařilo se nám jich zbavit opět až u Balıkıgöl, akorát včas, protože kožoprodavač se začal zajímat, jak se řekne pusa a jestli mi jí může dát.

V penzionku, v našem báječně klimatizovaném pokoji, jsme pak vytuhli jednou ranou.


Přílohy:

K tomuto článku nebyla přiložena žádná příloha


Tento článek byl celkem zobrazen: 3029x.
Počet komentářů: 0   vypsat vše | napsat nový

Zde můžete vložit komentář:

Jméno:
Nadpis/titulek:
Email:
WWW:
Text příspěvku:
Kolik je tři plus dva? (číslo):
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:



K prohlížení těchto stránek je doporučeno použít inteligentní prohlížeče, tedy Firefox, Mozzilu, či Operu
© 2007 glumik | optimalizováno pro rozlišení 800x600 a vyšší | stránky respektují standard css2 | Naposledy aktualizováno: 23.08.07 00:18:16