V letošním roce se počet účastníků vrátil na stejnou hodnotu, na které jsme začali podnikat první krůčky za hranice naší vlasti. Tedy dva.
A kdože jsme?
   Jak z již popisků fotek vyplývá, naše jména jsou Anča a Petr a jsme oba z Prahy. Teda skoro, Anča bydlí částečně v Praze a částečně v Chrustenicích, kam se před pár lety s rodiči přestěhovali. Stejně jako spolu cestujeme do zemí blízkých i vzdálenějších, tak i v životě vede naše cesta již nějaký ten rok stejným směrem.
   Jako správní vlastenci jsme naše první cesty podnikali po vlasti české. Nejprve s turistickým oddílem (v mém případě jsem již jako malý jezdil s rodiči na trampské vandry a tím k tomu tak nějak přičuchl:-)), kterým jsme oba dva prošli, později již sami, nebo s naší partou kamarádů. Když jsme mohli říct, že už tak nějak tu naší malou zemičku známe, následovalo období prvních nesmělých kroků za hranice, a to nejdříve naším vandrem po východních Čechách, kdy jsme strávili také dva dny v Polsku, a zejména pak legendární cestou s partou na Slovensko v roce 2002. Následující rok jsme si akci na Slovensko zopakovali, ale před tím se nám podařila uskutečnit 21-ti denní cesta po Polsku. Sami ve dvou a stopem. Tato akce definitivně probudila naší cestovatelskou vášeň a zároveň jsme zjistili, že nás učarovala spíš kultura a země na východ od Aše, ačkoliv doba momentálně spíš propaguje země ležící na druhé straně - na západě. Snad i proto naše další kroky po návštěvě Polska nemohly následující rok vést nikam jinam, než do Pobaltí. To se pro nás stalo srdeční záležitostí a dodnes je. Jak historie těchto států, tak jejich současnost nám byla tak nějak blízká. Dokonce nám to vnuklo myšlenku studia baltistiky na Masarykově univerzitě, což jsme částečně i realizovali, když jsme zde strávili 3 semestry:-).
    Po prozkoumání baltských států, které jsme projíždělí měsíc a půl, pokračovalo naše objevování "východu" Rumunskem. Psal se rok 2005 a my se vydali do Rumunska s tím, že zhruba v půlce se k nám připojí naši další kamarádi. Před tím jsme však stihli projet přes Slovensko a Maďarsko do rumunských hor na severu země a ty trošku prozkoumat. Zážitky z výstupu na Pietrosul, nejvyšší vrchol pohoří Rodna, či přechod hřbetu Toroiagy patří mezi ty nejnezapomenutelnější. S kamarády - Adélou, Bárou a Petrem, se kterými jsme se sešli u bukovinských klášterů, jsme pak dojeli na pobřeží Černého moře, odsud jsme podnikli bláznivou výpravu přes Bulharsko do Istanbulu a po 2 dnech zde strávených jsme zase uháněli zpět, abychom cestu završili pobytem v pohoří Bucegi. Zde však v noci napadl medvěd můj a Ančin stan a totálně ho zdemoloval. Naštěstí, až na malý škrábanec na mé hlavě, to odnesl opravdu jen stan, čímž se nám však pobyt o pár dní zkrátil. Akce skončila, ale my už tušili, že návštěva Istanbulu udělala výbornou reklamu Turecku a že nebude dlouho trvat a my se vrátíme. To, že to bude hned rok poté jsme však netušili. Dlouhou dobu jsme si totiž ještě s Adélou zahrávali s myšlenkou návštěvy Mexika. Nakonec však zvítězila posedlost východem a také finanční stránka věci a my se v létě 2006 vydali na expedici Křížem, krážem Tureckem. Jelo nás celkem 5 - 4 holky a já. O této akci se více dozvíte na loňských stránkách: turecko06.cancak.net.
   No a po dvou letech se letos vracíme k cestě ve dvou. A opět jedeme do Turecka. Důvody proč tomu tak je, si můžete přečíst v úvodníku, ale myslím, že se je opět na co těšit, neboť Turecko je země velká a rozmanitá, která toho má spousty k nabídnutí, stačí si jen vybrat. Snad bude cesta opět nezapomenutelná jako všechny předešlé a my budeme mít zde o čem psát, co fotit, a hlavně na co vzpomínat. Tak a teď o nás víte všechno, co vědět potřebujete, a můžete jít do jiné rubriky, neboť každá jiná bude jistě pro každého rozhodně přínosnější, než naše "životopisy":-)