Procházka Adanou a kóóónečně k moři
... aneb jak vypadá největší turecká mešita, letoviska u moře a pláž Turecké riviéry
Odesláno: 03.10.2007, 09:52:20 | Napsal(a): Anča | Místo: Praha

Jízda autobusem nebyla bohužel tak dlouhá, jak bychom si představovali, ale i tak jsme si na chvíli zdřímli. Nicméně na adanském otogaru jsme byli vyklopeni v půl 1 ráno a nezbývalo nám, než tu přečkat noc. Nádraží je tu velké, strašně moc společností srovnaných jakoby do půlkruhu, ale není tam žádná velká hala, jenom dvě prosklené a klimatizované čekárny. My se usadili do té, ve které měl svou kukaň i policajt. Tomu jsme se asi nějak zalíbili (opět se nám povrdila zkušenost, že nejlepšími spojenci v Turecku jsou policajti) a za chvíli už jsme drželi každý kelímek s horkým čajem:-) Schoulili jsme se do rohu nejblíž policajtské kukani a mysleli si, že si hezky zdřímnem, lavičky tu byly docela velké. Jenomže starší, usměvavý policajt vylezl z kukaně, vzal si na pomoc ještě mladšího kolegu a šli na obhlídku. Nejdřív vypli dvě klimošky nejblíž k nám (asi aby nám nebyla zima, když viděli, jak se choulíme do mikin), ale to si po chvíli rozmysleli. Podle teploměru, který visel kousel od nás, bylo venku v nejchladnější části noci 25°C, takže klimoška se docela hodila. Další policejní krok k tomu, aby se turisti cítili "dobře", byl vzbudit všechny nocležníky v čekárně. Respektive člověk tam spát mohl, ale nesměl přitom ležet. Tím znepříjemnili noc i nám, protože jsme si netroufli se natáhnout. Později v noci si ale zdřímnul i policajt a rázem se v čekárně všecko válelo:-)
Na Petíka přišly v naprosto nevhodnou dobu střevní problémy, a tak byl jednou na hnusných nádražních záchodech za 0,60 lir, podruhý už se mu nechtělo platit, tak utíkal na nedalekou benzínku a málem přitom zašlápl pani, co spala přímo na ulici, na mostě přes magistrálu:-) Když se vracel a já na něj netrpělivě čekala, najednou v půlce města vypadl proud a celé nádraží se ponořilo do tmy. V čekárně s nefunkční klimoškou začala teplota stoupat závratnou rychlostí. Postupně se rozsvítilo pár cestovek a obchůdků, které měly záložní zdroj, ale jinak tma jak v pytli, tak jsem jenom doufala, že Petík dorazí, že ho někde nemajznou za rohem ve tmě. Musela to být pěkná rána jak mi spadl kámen ze srdce, když konečně přišel. Dostal endiaron a pokusili jsme se chvíli prospat. Skoro v úplné tmě to šlo líp, policajt moc nekoukal (a neviděl) a dalo se víc rozvalit:-)

Kolem 8 jsme se probrali a pokusili se posbírat na svoje rozlámané a překrvené nohy. Nic moc. Vyšli jsme ven před nádraží, na velké parkoviště, vyhnuli se několika taxikářům (ale touhle ranní dobou jich tu moc nebylo - nebo aspoň ne aktivních) a zamířili na zastávku MHD. Přitom jsme listovali průvodcem a snažili se zjistit, co je v Adaně, jednom z nejprůmyslovějších měst na pobřeží, k vidění. Všimnul si nás mladý kluk, myslím, že říkal, že mu je 24, ale jistá si nejsem. Dal se s náma do řeči a udiveně se ptal, na co se jedem dívat do Adany, že tam nic není:-) My že na mešitu a tak co se namane (v podstatě pro nás byla Adana jenom přestupním městem, ale říkali jsme si, že když už jsme tady, tak se do ní podíváme, aby nám něco neuteklo:-) a on nám poradil jakým autobusem jet (no, možná, že tu jezdil jenom ten jeden, to nevím), jel s náma a zaplatil nám lístky (měl nějakou permanentku na 5 jízd za 3 liry a asi to tu bylo zavedené nedávno, protože řidič na to zíral jak spadlej z višně) a pokusil se nám poradit, kde vystoupit, i když to už se mu moc nepovedlo - klidně bychom mohli ještě kousek jet:-)

Celé město přetíná taková skoro dálnice, po které jsme teď šli dál do centra. Už z dálky jsme před sebou viděli kopule a minarety mešity Sabanci. A není divu - je to největší mešita v Turecku a 3. největší na světě a je prostě překrásná. Byla sice dostavěná teprve nedávno (myslím 1998), ale stojí zato jet do Adany se na ní podívat. My jsme před ní strávili docela dlouhou dobu, oba jsme ale ze všeho nejdřív běželi na nedaleké záchody, které byly taky moc hezké, s fontánkou uprostřed a nakonec zadarmo, protože hajzlpán nebo hajzlpani někde uklízeli a nevybírali peníze (i tak by to ale stálo každého 0,25 lir, což je suverénně nejlevnější placený záchod v celém Turecku).
Když jsme se konečně cítili trochu méně přeplněně, pustili jsme se do obdivování a dokumentování té úžasné stavby. Nevejde se do foťáku. Je prostě moc velká, aby se dala zblízka nějak rozumně vyfotit, to samé se týká i vnitřku, kam jsme se s Petíkem taky oba podívali a taky nestačili valit bulvy. Já ty mešity prostě zbožňuju!!!
Bylo docela brzo a my jsme byli líní courat s báglama na zádech, tak jsme ještě chvíli poseděli pod nádherně rozkvetlými keři čehosi růžového a bílého a u fontánky si umyli nohy, přesně tak, jako každý správný muslim před modlitbou:-) Potom jsme se vydali dál, zase přes hnusně rozkopanou magistrálu před mešitou. Už od mešity byl vidět nádherný starověký most přes řeku Seyhan, se 16 mocnými oblouky, podobný našemu Karlovu mostu, ale bez soch. Vydali jsme se po nábřežní kolonádě k němu, ale nebyla to moc hezká procházka, protože řeka s nedostatkem vody byla hnusně zanesená a příšerně smrděla. Aspoň že ten most a pohled z něj zpátky na mešitu byly fakt parádní.

Od mostu jsme se vydali zas jakoby nazpátek, ale jinou ulicí - byla plná namotaných i rozvěšených látek nejrůznějších barev a materiálů (no hlavně ale bavlna), protože okolí Adany je jednou velkou bavlníkovou plantáží. Úžasná podívaná. Dlouhou ulicí jsme došli ještě k Ulu Camii - Staré mešitě, ale ta byla zrovna v rekonstrukci, a tak jsme toho z ní moc neviděli. Prošli jsme se ještě městem, koupili si nějaké pití a dokonce se nám povedlo i směnit něco málo peněz (kurzy nebyly zas až tak příznivé). Pak už jsme nabrali směr zpátky na hlavní ulici, na místo, kde sídlí hned několik cestovek. Trochu jsme se přitom zamotali a prošli o něco víc, ale díky Petíkovu neomylnému orientačnímu smyslu jsme se zase našli:-)
Ovšem u cestovek začla ta správná sranda, respektive hlavní problém byl v tom, že si nás nikdo nevšímal a my si museli cestu do Kizkalesi vyběhat sami. Jeden kluk se mě na dotaz: "Bus? Kizkalesi?" zeptal: "Do you speak English?" a tím mě totálně odrovnal. Rychle jsem na něj brilantní angličtinou (což u mě není měžné, ale mám pocit, že tahle věta se mi fakt povedla:-) vychrlila, že I do a že Kizkalesi je turecký název, tak by o tom měl něco vědět spíš on. To už ale naštěstí přišel dědula odvedle a taky se ptal kam jedeme, někam nás odnavigoval, my vysolili peníze (dohromady 9 lir za cestu do Mersinu + servis dolmuš), tam nás odnavigovali do dolmuše a frčeli jsme na otogar.
Na otogaru jsme vystoupili, rychle nasedli do další dolmuše, kde jsme seděli slisovaní jak sardinky a já vzadu se zalomeným krkem, a uháněli do Mersinu. Šílenej chaos už takhle a dál to nebylo lepší. V Mersinu, ještě než jsem vystoupila z auta, Petíka s batohem už táhnul nahaněč k další dolmuši. Rychle jsem ho dohonila a byli jsme naloženi do trochu pohodlnějšího minibusu. Jízda s ním nás vyšla na 10 lir (dohromady), ale bylo to šílený. Když jsme vyjížděli z otogaru, sedělo nás v autobusu asi 5 a pořád jsme někde přibrzďovali a troubili jak o život a nabírali nové lidi. Řidič evidentně nechtěl opustit město, dokud nezaplní i poslední místo, což se mu asi za 20 minut i podařilo. Jenomže on ani potom příliš nezrychlil a hlavně nepřestal troubit, z čehož my jsme už rostli!!!!
No jízda šílená, tak jsme aspoň koukali kolem sebe, co nás čeká. Moře vypadalo hóóóódně dobře, ty hotely kolem už tolik ne - začali jsme se bát, jak vysoko budem muset jít s cenou za ubytování.

Vystoupili jsme ve vesnici Kizkalesi, která je složená skoro jenom z hotelů, motelů, restaurací a sem tam nějakého obchůdku (později jsme zjistili, že je tu asi největší koncentrace supáčů na km2:-). Ani jsme si nestačili vyložit bágly a už se k nám hnali 2 odchytávači z hotelů. Jeden byl asi nějaký nezkušený, nadhodil nějakou šílenou cenu a nechtělo se mu moc smlouvat, tak jsme mu přestali věnovat pozornost, ale druhý nabídl 30 lir/pokoj, což byla pro letošek standartní cena a nás moc mile překvapilo, že se objevila i tady, pomalu na Azurovém pobřeží, Turecké riviéře. Šli jsme se tedy do opravdu nedalekého motelu Sebaste podívat a byli jsme docela nadšení. Pokoj byl tak středně velký, s dvojlůžkem a ještě třetí postelí navíc (což nám vyhovuje na kramaření:-), balkonem se stolkem a dvěma židlema a krásnou čistou koupelnou s evropským záchodem. Dále jsme tu měli supervýkonnou klimošku, LEDNIČKU a televizi se satelitem, takže volný čas v pokoji jsme trávili přepínáním mezi tisícovkou programů ze všech možných zemí světa, jenom z Čech nic (to by člověk nevěřil, kolik erotických programů existuje, hlavně v arabských zemích a Itálii - skoro všechno ale stylem Pošli sms a uvidíš víc:-). Navíc naproti přes chodbu byla jakoby kuchyňka s velkými plynovými vařiči. Tohle vybavení bylo supr, takže jsme ani moc nesmlouvali a zaplatili si rovnou dvě noci.

Chvíli jsme regulovali tělesnou teplotu pod klimatizací, a pak se vypravili na pláž. Prošli jsme kousek hezkou uličkou se samými suvenýry, prostě klasické letovisko:-) Pláž byla sice malinko přelidněná, na druhou stranu teď, na konci sezony, už to nebylo tak strašné. Písek krásně měkoučký a i jsme si našli místečko bez lehátek a kousek od moře. Voda byla nádherně čistá a jenom si tak jemně šplouchala, akorát se muselo jít docela daleko, aby se člověk celý potopil:-) Mezi koupajícími a povykujícími tůristy se prodíral maník s foťákem nad hlavou a na každého to zkoušel: "Foto, foto?" My jsme si udělali vlastní, určitě hezčí a zadarmo:-) Chvíli jsme se šplouchali, chvíli si libovali na odpoledním sluníčku, ale celou dobu na pláži jsme obdivovali fantastický mořský hrad na ostrůvku, pár set metrů od břehu. Na pevnině, na kraji městečka, pak stojí jeho suchozemský protějšek, neméně impozantní. Právě na ten jsme se šli podívat po slané koupeli. Za vstup chtějí 2 liry/os., ale myslím, že to stojí zato a obzvlášť zář zapadajícího slunce dala všem scenériím úžasně romantický nádech. Hrad je poměrně rozlehlý a z některých stěn už zbyly jenom ruiny, ale v hradbách je spousta chodbiček a schodišť, po kterých se dá prolejzat. Taky jsme tam viděli velikou ještěrku, ale schovala se nám dřív, než jsme vytáhli foťák:-) Jinak z hradu je super výhled na pobřeží, na obě strany, a také právě na mořský hrad.
Kolem sedmé nás začali vyhánět a zrovna když jsme procházeli za hradbami k silnici, slyšíme ránu a skřípění brzd - na "pobřežní magistrále" kousek od nás se bouchly dvě auta, ale naštěstí nic tragického, i vozítka zůstala pojízdná.
Cestou do hotelu se nás kromě spousty nahaněčů do předražených restaurací pokoušeli zlanařit i na výletní loď k mořskému hradu. Správce na suchozemském nám říkal, že vyjížďka stojí 7,5 liry a další 2 za vstupné na hrad, odchytávači nám nabízeli výlet za 5 a že prý na hradě už zádný vstup není. Dneska už jsme byli ale unavení, slunce zapadlo, tak co tam - řekli jsme jim, že "Maybe tomorrow." a aspoň jsme věděli, s jakými zhruba penězi počítat.

Zastavili jsme se ještě v malém a těžce předraženém krámu, kde jsme si koupili ekmek, colu a melouna, a při odchodu si všimli, že hned vedle je Bim!!! A při pozdější procházce jsme našli hromadu dalších supáčů a na kraji vesnice i velký Migros - a nezbylo nám než skřípat zubama, že jsme se předtím nepodívali líp.
Povečeřeli jsme ekmek s Pinarem - mazacím sýrem, a pak se vypravili ještě na večerní pochůzku, jejímž cílem bylo hlavně vyfotit si nádherně osvětlený mořský hrad. Docela to Petíkovi začínalo jít:-) Když jsme měli několik fotek i kus videa, obešli jsme ještě pár uliček. Všude to docela žilo, dýza jela naplno, ale restauračky s kebabama byly všechny šíleně drahé, tak jsme si nechali zajít chuť:-(
V pokoji jsme si vyrobili pomocí klimatizace takové jako iglú a spalo se nám nádherně:-)